Dnes v noci... Ze zahrádky je slyšet zpěv ostatních kolegů, co ještě zbyli... Někteří spí... Pomalu se vytratime... Potkáme se za brankou, obejmeme a dlouze polibime... Pak, ruku v ruce, vedení světlem hvězd, zamirime k tůňce... Svleknes se první... Chvíli tě jen pozoruji a sleduji měsíc na tvém nahém těle a pak tvůj odraz na vodní hladině... Blíženci... Chci vás obě, obě najednou... Odhodím…

Ahoj, promiň, popíšu to jen tak úsporně, víš... jak se vlastně máš? Vzpomenš si někdy? Já vím, rok je už docela dlouhá doba, ale... víš, píšu, protože minule jsem si vzpomněl na jednu společnou akci... Bylo to tenkrát na firmením večírku, pamatuješ? Dýchánek pomalu končil... zůstali jsme už jen tři - my dva a kolegyně. I pro nezainteresované bylo na první pohled jasné, že ty jsi šéfka, ona…

Podvečer na sportovním stadionu přerušil ostrý zvuk mé píšťalky. "Tak holky, vyklusat, sbalit nářadí a zítra v pět zase naviděnou!" zavolal jsem na svoji tréninkovou skupinu. Všech 5 dívek se se vydalo na ovál pomalu vytřást ze svalů nahromaděný laktát... dvě hodiny tvrdého atletického tréninku jim však neskazilo náladu, všechny se pořád smály a culily. Byly prostě k neutahání, nejmladší bylo 16…