přesto věrná ... svým láskám i nevěrám. Ty vzdušné zámky jsou vysoké. A čím vyšší, tak mají pevnější základnu, jen ... člověk ji někdy nevidí. To jak pořád hledí vzhůru. Ale když pak hlavu skloní, uvidí pod sebou velkou pevnou stěnu. Dnes ráno jsem byla pevně rozhodnutá. Zvítězila G na celé čáře. Jenže už v poledne se mi před očima náhle začaly objevovat architektonické…
Možná za to může klíč, možná zámek, možná ... možná za to můžu já. Možná jsem tu skříňku jen špatně uzavřela, myslela jsem, že jsem ji zamkla a klíč zahodila. Někdy čas odnese touhy na svých vlnách, přijde bouře a ony se utopí. (Možná si jen namlouváme, že tak to chceme.) Kde se vzal ten "škodolibý vítr", co přivál na stejných vlnách zpět tu skříňku se špatně zamčenými touhami. Stačilo málo.…
Když se chcete něco dozvědět o nějakém člověku, koho se zeptáte? Toho člověka nebo někoho, kdo ho (údajně) zná. Každý člověk žije svůj příběh a vidí se v něm jinak než ti, co ho potkají nebo s ním nějaký čas žijí. Někdy za rok, někdy za deset let, někdy už jen za pár dnů o tom člověku budou možná říkat něco jiného. Často je to jen proto, že dotyčný nesplnil určité očekávání a představy. Chtěla…
Má dnes narozeniny. Krásný věk, kdy celý svět leží u nohou. Sladkých patnáct. Včera ji přivezl večerní autobus a s ní velikou kytku a dárkovou tašku plnou sladkostí. A dopis. Od něj. Chceš ho přečíst? Ptá se mě. Ty mi ho chceš přečíst? Ptám se pro jistotu. Nebo radši ne, míní. Nebo jo ... Nebo ... Přečtu ti kousek. Pokrčím rameny, nechávám to na ní. Přečte poslední dvě slova dopisu ... "Tvůj ..…
Když se chcete dozvědět něco o sobě, zeptejte se lidí. Ne přímo těch, co bydlí s vámi v jednom pokoji, nejlépe těch, co bydlí na druhém konci vesnice. Ti totiž o vás vědí úplně všechno a ještě něco navíc. Jsou jako kronikář Václav Hájek z Libočan - mapují váš život a co nevědí, to si vymyslí. Jednoho krásného podzimního dne jsem přišla domů z práce a chvíli za mnou se ve dveřích objevil můj muž.…
Adéla umyla nádobí a k žehlení si pustila dvd o vzniku Země. Skončilo přesně s vyžehlením posledního kapesníku. Rafičky na věži se blížily k sobě a v okamžiku jejich splynutí odbila půlnoc. Prošla pokoje dětí jako každý večer předtím než šla spát. Kam pojedem na výlet? Zeptala se muže, protože zítra byla neděle. Mám práci, zavrčel krátce. Patnáct roků slýchávala jen tuhle jedinou odpověď. Když…
Na plechovou střechu bubnoval déšť. Tiše. To proto, aby nezahnal touhu do temného kouta. Koho jsi volila? Ptal se s nezakrytým zájmem. Ani nevím, povídám. Zavřela jsem oči a vytáhla jeden lístek. Ten jsem dala do obálky a nedívala jsem se, kdo je na něm napsaný. Směje se a pak povídá: Jestli mi řekneš, žes volila Piráty, tak dostaneš na zadek. Jestli dostanu na zadek, když řeknu, že jsem volila…
Dala mi možná to nejcennější, co člověk má. Dárek vždycky potěší. Sedím v křesle pod továrním oknem bez záclony, v pokoji, co mu zbylo jméno obývák a každej dizajnér by se zděsil, jen co by jedním okem pohlédl dovnitř. Ta kytice, ta je nádherná. Byl to příjemnej pocit kráčet za potlesku třiceti lidí k panu řediteli a převzít od něj gratulaci a tuhle kytku. Ani moje svatební kytka nebyla tak…
Slunce je probudilo svým zlatým polibkem a rozzářilo úsměv ve tváři. Hodina a čtvrt v autě do nemocnice krajského města utekla jak voda ve Velké řece. Dnes chtěla být s ním. Prý se čeká dlouho, avšak po dvaceti minutách sestra zavolala jeho číslo. Vrátil se s úsměvem ve tváři a nahlas hlásil diagnozu. To nemůže tahle doktorka stoprocentně tvrdit, řekla. Asi má zkušenosti, mínil. Cestou zpět si…
Podívej se, to je on ... koukej, jak jde ... šťouchá Rozina do Věrky. Hele, co zas dělá ... směje se Věrka. A jak se tváří ... hihňá se Róza. *** Vašek jde třicet metrů před svou maminkou Janou. Nekouká napravo ani nalevo. Už chce být doma. Dobrý den, zdraví Jana sousedku. Heleďte, měla byste si toho svýho syna trochu vychovat, vybafne sousedka místo pozdravu, ani neumí pozdravit. Třeba vás…
