Přinesl mi kytku. Nemám sice svátek, narozeniny má on, přesto mi přinesl kytku a pozval do restaurace na večeři. Nosí mi občas kytky, avšak takové netradiční. Nazvala bych je - "zdravé kytice". Přinesl mi kytku máty, voňavé a svěží a celou místnost zaplavila vůně čerstvého mátového čaje. Jindy mi třeba přinese kytici - kopřivy. Asi mě chce mít zdravou a krásnou. Osprchovala jsem se, abych se…

Sedím si na rozestlané posteli, jsou čtyři hodiny odpoledne a já jsem se před půlhodinou probudila. Po chvíli si vzpomenu, že poslední, co jsem slyšela, byla motorka ... a pak asi nějaký sen ... to jsem spala dvě hodiny? Lehká dezorientace v čase, možná i v prostoru. To když se probudíte uprostřed středně velké továrny, slunce je hodně vysoko, vážně nemáte pojem o ničem. O čase, o prostoru, o…

Půlnoční vlak, téměř prázdný. Zase jedu sama do neznámých míst, pomyslela jsem si, neměla bych. Touha, nad kterou strach vítězí. Touha, co překoná nejednu vzdálenost. Seděl naproti mně. Vzdálený neznámem a blízký přítomností. Vysoký, štíhlý, uhrančivý pohled. Podivný pocit jistoty, kdy ochrana a ublížení se drží za ruku. Říkal, že si jen jel něco vyřídit a že má věci schované někde za Hradcem. …

Až uslyším tuhle větu s jedním slovem, za kterým možná místo tečky bude vykřičník … nevím, jak se zachovám. Až mi tohle někdo řekne, budu hrdě stát a nic mě nezlomí. Neumím před někým pokleknout. Jednou hodně hodně zpátky, mě můj přítel o něco prosil a v té prosbě si přede mě klekl. Vyvolalo to ve mně až zděšení. Hned jsem ho vzala za ruce a zvedala a říkala mu, ať vstane a ať už to nikdy …

Už setmělo se. Další korálek ztratil se ze šňůry dnů života. Na stole talíř s drobky koláče, co kdysi ... byl upečen. Koláč vypadal tehdy obrovský, snad zdálo se, že nikdy nemůže z talíře zmizet. Voňavý koláč, s náplní tvarohovou, ořechovou, povidlovou, makovou, s rozinkami ... náplní bylo tolik, tolik jako bylo snů a plánů. Na talíři zůstalo pár posledních kousků, možná někdo by se mohl zeptat -…

Ticho tiše promlouvá, jen poslouchej. Tiše. Tam na vrcholku skály, tam se ticho neschová, vyžene je křik sokolí. Tam dole v údolí, kde lehneš si do trávy a budeš ji znovu číst. To ranní ticho, kdy jen ptáci zpívají na pozdrav slunci, už ztratilo se. Ne, člověk nechce hledat ticho. Chce jen ztišit zvuky kolem sebe. Zvuky. Zvuky aut, letadel, hrnců, hudebních nástrojů, vrčení ledničky, nočního…

„Jdou po mně jdou, jdou …“ zpívá Jarek Nohavica v rádiu a já si říkám: Po tobě jdou, ale mě … mě už dostali. Vyhýbám se jim jak satan kříži, chodím okolo nich po špičkách, po hraně oblouku větší než průměr zeměkoule, stejně neuniknu. Vždy mám radost, když nad nimi vítězím já. Když je přesvědčím, že moje přesvědčení je silnější než to jejich a když mi pak dají i za pravdu. Někdy však přijde…

Zazpívejme si: Kolik je na světě mužů tolik je na světě rtů Kolik je na světě mužů tolik je na světě snů Kolik je na světě mužů je dvakrát tolik očí když podmanivě se podívaj´ svět se s holkou zatočí Kolik je na světě  mužů je dvakrát tolik dlaní …

Nepíšou. Oni ... ti ... muži. Ti, o kterých se tu říká, že jsou, jak to říct, nadržení. Ti sprostí hulváti, co si tu ženy vybírají, jak ve výkladní skříni lehkých dam, jak v regálech s levným zbožím. Nepíšou mi. Zato mi píšou jiní. Jsou slušní, inteligentní, hezcí, sympatičtí, vzdělaní  ... jen samá pozitiva o nich můžu říct. Kdybych to tu měla hodnotit podle těch, co mi píšou, řekla bych: Je…

Skoro vykřikla moje čtrnáctiletá dcera. Usmála jsem se a kousla do jazyka, abych se nerozesmála. Zároveň mě napadlo, že by s pícháním mohla ještě alespoň rok počkat. Já jsem čekala docela dlouho na toho prvního (pravého) a  ... nedočkala jsem se. Přišel někdo jiný, i když jako první. Já chci taky píchat, řekla dcera, když viděla, co dělám, a chtěla se přidat. Chtěla bych jí v tu chvíli vidět do…