Je to velmi nemilá zpráva, bohužel, je to tak. Letos Ježíšek nepřijde, nemůže. A žel bohu, může za to moje dcera. Coby čerstvá třináctka psala dopis Ježíškovi. Tento: Milý Ježíšku! Celý rok jsem byla hodná. Dobře, tak skoro celý rok. No fajn, tak půl roku. No tak alespoň jeden den, ne? Ne? Fajn. Tak ne. Koupím si něco sama. KECÁM. Přeji si …. P.S. Mami, ten dopis měl být pro Ježíška. ***…

„Víš, co jsem našla?“ říkám v listopadu mamce do telefonu. „Ty krásný vánoční pohledy, které jsem koupila loni v říjnu.“ „Tak to je snad letos pošleš,“ směje se mamka. Doufám, pomyslím si, a dávám pohledy na zaručené místo, kde je jistě objevím, až budu chtít psát. Hned by to bylo sice jistější, jednak proto, že je mám, a jednak proto, že by došly včas do Štědrého dne, neboť se mi téměř každý rok…

Napsal mi úplně náhodou. Nejdřív byla jeho slova milá. Později pootevřel své srdce a ve slovech bylo hodně citů. Mohutně zakryl všechny ty, co se tváří přísně a užívají silné a drsné výrazy, ty, co si nasadili dominantní škrabošku, za kterou ukrývají skutečnou tvář, a za kterou ztrácí sami sebe. A nejen sebe. Ztrácí i to, co by mohli dostat. Nabídl rámě, kam bych se mohla zavěsit jen tak pro…

blogy jednoho zdejšího … tak cítím, jak mi hluboce do mého nitra vstupují jeho slova. Slova, která jsou mi tak blízká a známá. Projedou myslí a zaryjí se do srdce. Ano, vím … Jsem. Patřím. Uvědomím si, že přece jen – nejsem tak úplně sama. Je. Je daleko. Přesto tak blízko. Jsem. Jsem perlou v lastuře. Jsem jeho perlou a on je mou lasturou, která chrání. Otře slzy a řekne: Usměj se. Udělej to pro…

Oči mé hledí k nebi se zvedají do temné noci přání své šeptají Srdce mé přání jediné má Kdo mi je splní Kdo mi je dá Na nebi hvězda ve zlatém odění uslyší slova dřív než se rozední Uslyší přání co srdce má Kdo mi je splní Kdo mi je dá V stříbrných saních a v bílém kožíšku nadělí přání říkají - Ježíšku V dalekých krajích s cinkotem rolniček s hromadou dárků přináší…

TO JE STAV DUŠE. Měla bych znát svoji duši. Chodím s ní po světě už mnoho roků. Přesto člověk zapomene, co je hluboko v ní. Tak se mi znovu připomíná stará indiánská moudrost. Otevíralo se ve mně nikoli neznámé, dosud neobjevené, ale znovu se mi dostávalo toho, co jsem znala, co už dávno bylo ve mně vložené, jen jsem se s tím znovu setkávala. Poznávám, že to není o tom, co chci. Je to o tom,…

A jak vám to může chutnat. O čem že to mluvím? O alkoholu. Dnes kapela mýho muže hrála na zábavě, vlastně touto dobou ještě stále hraje. Muž chtěl pořídit nějakou fotodokumentaci a ze všech, co se nehlásili, jsem byla vybraná já, neboť mám foťák. V půl jedenácté jsem vzala foťák a šla naším temným mlhavým tichým údolím na náměstí na sál. Říkám si, že třeba v Praze je touto dobou živo víc než u…

Někdy utíkám od lidí. Někdy i od těch, co mám ráda. S každým jsem vždycky stála při jeho boku. Ve všech bitvách. S ním a proti všem. Stínám hlavy saním, léčím jeho rány a nehledím na to, že za rohem staví šibenici. Jenže pak se stane, že v něčem selžu. Najednou vidím, že nejsem schopná udělat úplně vše. Stačí jen malé zrnko nedokonalosti spadlé na jednu misku a váhy se zběsile rozkymácí. A pak…

Nerada chodím k lékařům. Sice si s nima ráda povídám, ale jinak si namlouvám, že je nepotřebuju. Onehdy jsem si však uvědomila, že kdybych šla, mohla jsem si ušetřit tři roky nepříjemných bolestí. A tak, po dvou letech plánování, a poté, co jsem již potřetí potřebovala berle, jsem se objednala k ortopédovi. Poslal mě na focení kostí a na odběry krve. Nechala jsem úpírce v bílém plášti ze sebe…

Když je člověk sám a nemá komu říci … Když nikdo nevidí jeho smích i pláč … Když nikdo neslyší jeho slova … Řekněte, co dělat má. Může i samotář mít přítele? Někdo má silný hlas, křičí a je slyšet daleko. Někdo má hlásek tenký a slabý, křičet neumí. Jenže i když jsou slova hlasitá, volání o pomoc uslyšet neumíme. Všechna ta slova, dobře míněné rady, sklouznou do prázdna jako po zamrzlém vodopádu…