Že já nenapsala tomu amatérovi. Nebo tamtomu … prostě nějakému. Mohl by ten červencový týden v městě El být zajímavější. Byla jsem tam sice s dětmi, ale byla jsem jak druhé kolo u kolečka nebo spíš čtvrté kolo u trojkolky. Lákala jsem je do zoo, do botanický (tam jsem sama šla třikrát), na kopec s rozhlednou, na lanovku, do muzea, do dinoparku a jiných parků … jen do parku vodního, kam se zase…

Klaplo víko od vikýře. Soused nás šmíruje, řekl mi muž. Vážně? Nechci věřit. No jo, viděl jsem ho už několikrát - na zahradě, na lešení, ve vikýři ... Nemá snad doma televizi, že musí koukat k nám do oken? Pomyslím si. Asi jsou ta velká okna bez záclon a závěsů neodolatelná. Kouknu, kde přesně se nachází vikýř, a zjistím, že soused má z vikýře výhled přímo na naši postel. Letiště stojí…

Přivezli nám nábytek. Zatím jen do dětských pokojů, obývák (ten můj menší) stále zeje prázdnotou a zřejmě bude ještě zát dlouho, neb já, coby váha na druhou, nejsem schopná se pro konkrétní rozhodnout. Ale rozhoduju se zatím pouhé dva měsíce. Přijela jsem v podvečer domů z práce a muž byl již v plném proudu sestavování prvního kusu nábytku do dceřinného pokoje za vydatné asistence obou dětí.…

Mohla bych se zeptat i žen, neboť tato otázka je snad pro ně spíše zaměřena, je to jejich doménou, a ony by dokázaly odpovědět lépe (jak jinak, že). Avšak já jako žena nevidím tak dobře do hlubiny mužské mysli, vnímání a cítění jako mužský jedinec sám. Vlastně do nikoho nevidím, jen do sebe, a to možná ještě ne na dno, a to mi sotva pomůže. Zařizuji pokoj pro svého patnáctiletého syna.…

Svádíme to na čas, jako kdyby on za to mohl. Čas, plyne si sám svojí poutí a nikoho a ničeho si nevšímá. Přesto jsme si ho nasadili do hlavy jako brouka nesmrtelného. Čas prý zahojí každou bolest. Časem si na mnohé zvykneme. Čas a jeho zub prý ohlodá i ... lásku. Čas přinese poznání, se kterým se nedokážeme smířit, sžít a pak chceme utéci. Člověk dokáže obejmout i ježčí kůži, ale najednou…

Cink cink ratata Země je kulatá Za žádný roh schovat se nedá Vždy najde ten, kdo druhýho hledá ... Jako básníkovi s citlivou duší mi hned vytanuly tyto verše. Prostě mi najednou zazvonil telefon, že prej mi někdo volá. A ten někdo byla kámoška z mládí, z lesů a skal, kde…

Víš, když máš bolest, nech si ji pro sebe a nikomu o ní neříkej. Nikoho nezajímá. Nikdo jí neporozumí, nikdo ji nedokáže pochopit. A nikdo ji nedokáže odstranit nebo zmenšit. Já vím, že se říká: sdílené trápení - poloviční trápení, ale tohle je jen klam. Jen to tvoji mysl obalamutí a nic víc se nestane. Ta velká bolest, kterou v sobě máš, ta v tobě pořád zůstane. Oni lidi nechtěj o bolesti…

Žít s podezíravým mužem, resp. se silně podezíravým mužem, resp. s paranoidním žárlivcem, je někdy k pláči, někdy ke smíchu, někdy ke skoku z nuselského mostu. ""Jaktože"" mi nebereš telefon?! je snad nejčastější otázka. Jak to, že mi nebereš telefon, když ho máš pořád u sebe? Na záchod si ho neberu, odseknu naštvaně. Vzala jsem si ho s sebou dolů do depozitáře (aby se mi i on dovolal),…

Řekni, jak se posílají dopisy zemřelým? Třeba do nebe? Rorýsi, co na noc vylétávají do kilometrových výšin, jsou na cestě do jižní Afriky. Možná holubář by poslal holubici a ona psaní doručila. Nebo do Hádovy říše v Podsvětí. Dát psaníčko převozníkovi na řece Styx a on ho doručí. Řekni, jak poslat dopis do nebe, tam na ten druhý břeh, do míst, kam každý vstoupí jen jednou ... …

"Milá sestro" začínal její meil. To je totiž tak, když jdete na pohřeb, nikoho neznáte a najednou máte dvě nové sestry, dvě nové tety, mladého synovce, který jakoby z oka vypadl svému dědovi, mému tátovi. Nemohla jsem z něj spustit oči, když jsem seděla v malém obýváku v křesle, kde možná sedával můj táta. Když mi naposledy volal, jeho hlas byl ještě víc unavený. Měl ke mně prosbu, první a…