Někde jsem zahlédla (a možná to nebylo jen zde) myšlenku (či názor nebo dokonce nepsaný zákon - nebo někde psaný?), že by každý jeden uživatel měl (směl) napsat (uveřejnit) jeden blog denně. Opět mi na mysli vytanula věta, že "hranice svobody jednoho člověka začíná tam, kde končí hranice druhého". Možná, že slovo svoboda se v této větě dá nahradit i slovy jinými. Jen jde o tu hranici, o hranici…
jen lehký dotek stačí a začne stoupat vzhůru snad k výšinám nebeským poslouchat zpěvy z kůru jen lehký dotek stačí a hned se zvolna zvedá snad jedním okem dračím splnění snů hledá jen lehký dotek stačí …
Kolik dopisů člověk napíše za rok nebo za den. Kolik jich odešle ... někomu. Kolik mu jich jen tak projde hlavou a kolik jich neodešle ... protože není komu protože nechce nebo nemůže protože ho něco v napsání a odeslání zastavilo něco nebo spíš on sám sebe Proto mnoho dopisů, slov, myšlenek zůstane jen v rozepsaných zprávách. Je to dobře?
Pokaždé, když se dávám text do blogu uživatele myos, vidím před sebou na obrazovce nápis Erotický blog, užijte si autentické erotické články a příběhy ... a pak si říkám - jo, to je přesně to, co sem dávám - a koutky mi cukají. Kroutím hlavou nad sebou a nevím, pořád nevím odpověď na otázku - proč to dávám sem, proč píšu sem. Tolik slov a vět a přitom ... sotva desetina by se sem hodila. Když…
až mi pouliční malíř bude malovat obraz ... vzpomenu si na ReciJust až blesk fotoaparátu ozáří mé nahé tělo ... vzpomenu si na RomanPycka až se budu chtít co nejbezpečněji milovat ... vzpomenu na EclatL a Fredmpa až potkám v lese hajného ... vzpomnenu si na Doklinu až…
Cerebil nevyšel. Moje srdce, duše i nohy se toulaly samy. Nevadí. Když se člověk toulá sám, víc vnímá okolí, krajinu a místa, kterými prochází. Lidi, které potkává. Ráno slibovalo krásný den a nezůstalo jen u slibu. Obloha vybrala ze skříně a oblékla si blankytně modré šaty a připevnila na ně zlatý šperk. Procházela jsem další neznámou částí města, ulicí z obou stran lemovanou vilami z počátku…
Tak jsem to opět zkusila. Po mnoha letech jsem zašla do knihovny s úmyslem půjčit si knihu z oddělení beletrie. Již kolikrát jsem si říkala, že přečíst jednu knihu během měsíce není přece žádný úctyhodný výkon, vždyť přece knihu přečtu i za dva dny, pokud mne zcela polapí. Můj první typ byl pan Vieweg, avšak konkrétní román nebyl v regále a ostatní mě nezaujaly. Pak mi padly do oka knihy, které…
Slova. Proč jim dáváme takový význam? Je to jen shluk několika písmen. Vlastně ... ne, to nejsou slova, slova za to nemůžou. Samotné slovo o sobě není kolikrát nic, avšak když se ta slova nějakým způsobem, ano NĚJAKÝM, způsobem poskládají k sobě ... pak v nás cosi probudí. Mají obrovskou sílu, která něčím v nás pohne. Potřebujeme slova. Někdo říká, že důležitější než slova jsou činy. To ano,…
Když tě přepadne blbej pocit, nevíš hned, jak se mu postavit. Ten protivnej pocit, co se ti směje do ksichtu, že prej už nic hezkýho nezažiješ. Že to nejhezčí, co můžeš vidět, je krajina za okny autobusu. Že i když žiješ v rodině, máš kolem sebe nějaké ty lidi, kamarády nebo přátele, máš v tu chvíli obrovskej pocit samoty. Samoty, nicoty, prázdnoty, umírání. Najednou ani nechceš žádný lidi…
... než geolog. Botanik si jde na louku, natrhá do herbáře pár kytek, co váží jen několik gramů. Kdežto geolog, ten musí na hřbětě odtahat hromady tun kamenů. Botanik jako milenec je na tom také lépe. Žena raději půjde na louku než do podzemí. Botanik natrhá ženě pugét z fialek, uvije věneček z kopretin, jím ozdobí svoji vílu, vytoří prstýnek ze sedmikrásek, kterým svou vyvolenou okroužkuje a…
