Už rozumím. Už rozumím, proč starého člověka nemůžete přestěhovat z chaloupky do paneláku. Není to jen tím přirovnáním ke starému stromu. I když s ním se přestěhuje jeho nábytek, který měl mnoho roků kolem sebe, jeho věci, které každý den používal. To, čím chalupa k němu promlouvala, vůně stoletých dřevěných trámů, pohledy z oken, píseň potoka, honičky kun na půdě či štěbetání právě vylíhlých…

až se za zrcadlo podívám ... vzpomenu si na gaporeho až půjdu loukou rozkvetlou kopretinami ... vzpomenu si na Vadez až pojedu starou lokálkou k Irsku ... vzpomenu si na Sligomana až budu v restauraci jíst francouzské brambory ... vzpomenu si na fredmpa až si vysypu…

Vítr odnáší třistašedesátýpátý den a nabízí ohlédnutí a bilanci. Nezmíním tu pocity, ani prožitky, ani důvody … jen chci poděkovat. Prý poděkovat se má ze slušnosti. Nemám slušnost příliš ráda, bývá často neupřímná. Neděkuju ze slušnosti, ale proto, že chci. Není důležité, zda vědí, za co. Děkuji: Avenart, Naranjito, bozimylacekbozi, Haxli, Assessors, Zamboch, happyendmassage, vidian, gapore,…

Přátelé, kamarádi, amatéři i profesionálové, lidé chytří, vzdělaní, sečtělí, zcestovalí ... Jsem opět zoufalá. Nevím, CO je a kde je (někde v Peru) Huánaco. Gúgl mi stále předhazuje Huánuco a já nevím, zda je to totéž. Pomozte, plís. Odměna možná :-) (ale já vím, že vaše srdce je nezištné)

Náhodou jsme se dostali k tématu "vášeň". Já řekla jednu delší větu, on dvě kratší a debaty byl konec. "Vždycky skončíš stejně," zněla jeho druhá věta, co byla tečkou zároveň, neboť on nemá rád rozvleklé debaty, které jsou pro něj o ničem. On má jasno. Až třeba ve filmu nebo ve svých myšlenkách uvidím jazyk lačně olizující rty, našpulená ústa, na nich ukazováček (co nedělá pssst), hluboký…

nejsem? Jak tak vyklízím půdu, nacházím zajímavé věci. Odněkud vypadl a v prachu ležel složený průklepový list. Možná bych ho mohla hned vyhodit, ale jelikož tohle neumím, rozložím list papíru a poznávám písmu mého exmuže. Tehdy, v nějakém konkrétním okamžiku, jsem se ho zeptala, co se mu na mě nelíbí. A on to sepsal. Nevím, jestli jsem se ptala, co se mu na mě líbí, protože to napsal jako první…

Pomalu se stěhujeme. Věc po věci, krabici po krabici. Přestěhovat obsah veliké chalupy není na jeden den. Vyklízím půdu. Jsou na ní věci, které jsem před sedmnácti roky přivezla a zde získaly svůj nový domov. Na zemi leží nízká podlouhlá krabice. Otřu z ní sedmnáctiletý prach a otevřu víko. Vím, co v ní je. Je plná pohledů a dopisních obálek s popsanými listy. Na vrcholu leží psaní s odstřiženou…

Ten dopis čtrnáctiletého kluka mě ohromil. Tím, jak byl napsaný, a tím, co v něm bylo psáno. Nejdřív jsem si myslela, že píše jeho otec, který bude bdít nad bezpečnností svého syna a mojí dcery, ale ten by nenapsal: "...dívku, na které mi záleží." Odepsala jsem, že mu věřím, že si myslím, že je hodný, že by jistě na ni dával pozor, ale že mi moje rodičovská odpovědnost nedovolí svěřit svou…

Na jaké straně jste mužnější? Totiž mojí podivnou mysl tahle otázka přepadla včera večer po milování. Vypadá to, že pan Sex se vrátil k nám do ložnice. Vlastně - my ložnici nemáme. Byla to, dá se říci, nečekaná a velmi milá rychlovka, hrozilo (a vážně dohrozilo), že do pokoje přijdou děti, neboť v těch brzkých večerníh hodinách (cca 21 - 22 hod.) ještě nespí. Tři moje orgasmy byly až bolestivě…

Před čtyřmi roky jsem nevěděla, co je nick, a nyní mám dojem, že nicků je plný vesmír. Co nick, to hvězda. Dvojhvězda, hvězdokupa, mlhovina ... možná i černá díra. Nicky si povídají, píšou si, baví se, posílají fotky, vtipy, texty písní, písně, básně ... Dřív byl snad svět plný lidí, ale dnes je svět plný nicků. Nicky mezi sebou komunikují víc než mezi sebou lidé. Trochu mě to děsí. …