Někdy se kouknu na profil, třeba jen ze zvědavosti - kdože to byl na tom mým - a něco se ve mně pohne. Pohne se to tak silně, že si řeknu: Sakra, tomu bych napsala ... Kdyby ... To proklaté kdyby, co se dere do hlavy. To mizerné kdyby, co staví zdi nerozbořitelné, neproniknutelné, nepřelezivší. Kdybych byla volná, kdybych byla mladší, kdybych ... možná by se ještě nějaké to kdyby našlo. Ale…
Kolikrát si říkám, proč jsou v kabince "taková" zrcadla. Ta zrcadla určitě neříkají pravdu. Dokonce mám i důkaz v podobě kabátu, který v kabince měl barvu tmavě zelenou a venku černou. I když - tohle asi se zrcadlem nic společného nemá. Ale ta podivná zrcadla pokoj nedají a ukazují, co bychom mnohdy rády neviděly. Ty podivné útvary a tvary na těle, co jsou najednou (najdenou?) nějak větší,…
Když má někdo toulavé nohy, duši tuláka, v žilách mu koluje toulavá krev a žije s někým, kdo cestování nenávidí, nemá život věru snadný. Je neskonale vděčný za každou cestu a otázka "Kam pojedeme na výlet?" je vzácná a zní rajštěji než rajská hudba. Nechtělo se mu, ale musel. Nikoli z pozice milujícího partnera, ale z pozice milujícího rodiče. Připravil auto a o víc se nestaral. Trasa a…
V tomhle malém městě jsem byla úplně poprvé. A ten kopec vídávala jen zdálky. Přibližovali jsme se k němu po silnici, auto ukrajovalo jeden kilometr za druhým a kopec stále rost a rostl. Děti mobilizovaly své mozkovny v šachových partiích a my se s mužem šli projít městem. Byl tu před třiceti roky a vzpomínal ... Po obědě však se mnou už jít nechtěl. Zbývalo ještě poslední kolo a já…
Píšu si tu příběhy, které jsem prožila, myšlenky, které se mi vtoulaly do hlavy, a pocity, které mi prošly tělem. Je zřejmé a přirozené, že pokud je někdo čte, nějak na něj zapůsobí. Asi málokdy porozumí. Nestěžuji si, nečekám politování,obdiv, pomoc, radu ... jen si jednoduše příběhy píšu. Píšu je a dívám se na ně z různých stran. Každý má své příběhy a jsou součástí cesty, po které jde. Říká…
Zahlídla jsem v bufetu na talířku jednoho hosta bramboráky. Máte bramboráky? Ptám se obsluhující prodavačky. U vedlejšího pultu, ukáže rukou. Koupím si dva, nechám si je ohřát a pak tu kouřící dobrotu odnesu ke stolku. Sedět se dá jen tam, kde prodávají dorty. Dorty. Tady vždycky kupovala teta dorty, když šla k nám na návštěvu na Staré Město. Pokaždé přišla s papírovým balíčkem sladkých pokušení.…
Dlouhá cesta vlakem. Více jak tři hodiny tam a pak tři hodiny směrem zpátečním ... a s ní jsem jenom dvacet minut. Lehce ji držím za pevně sevřené dlaně. Hladím po vlasech, po tvářích. Má dobrou náladu. Pokojem zní z rádia dechovka a ona, i když jen leží, tančí celým svým tělem, občas zavýskne, jak to k dobré dechovce patří. Vyprávím jí tichým hlasem. Snad poslouchá. Poznává můj hlas? Zazpívám…
V temném vesmíru pluje kosmonaut ve svém bílém skafandru a vzdaluje se od lodi. Vzdaluje se a nemá žádnou šanci se vrátit … Bezmoc. Podobné vzdalování v sobě mám. Snad jen bez té nemožnosti se někdy vrátit, bez té bezmoci. Vzdaluji se. Některá vzdalování se nevadí. Nic nenadělám s tím, že se vzdaluji … od těch, které stejně nezajímám, které nikdy nepotkám … jsou to jen představy, iluze … iluzi…
Něco se stalo. Nevím přesně kdy, nevím přesně, co, nevím jak, ale cítím, že se něco změnilo. Již třetí den pozoruji, že „jsem jiná“. Netuším, jak dlouho to vydrží. Všechny slzy nezmizely, občas se nějaké objeví, ale je jich znatelně méně. A úsměvů je víc. Dumám nad tím – jak to „přišlo“. Že by kouzlo šamana? Že bych ho nechala dojít až k sobě … že bych ho nechala vstoupit? Nestalo se nic…
