aneb – Tělo, děkuji ti. V našem kraji jezděj zelené autobusy. První polovina je jen nízko nad zemí, aby pohodlně mohly nastoupit kočárky a vozíky. Do druhé poloviny se vstupuje po dvou schůdkách a sedačky jsou ještě na dalším stupínku. Sedávám si do té zadní půlky autobusu. Jako každé ráno v sedm hodin je z větší části zaplněná studenty, a tak si dnes přisednu k mladé ženě zaujaté muzikou ze…
Miluji jeho zadnici. Je nádherná. Jakmile ji vidím, zapomínám na vše a jako smyslů zbavená jdu za ní. Ráda se jí dotýkám, hladím, mačkám, sliny se mi sbíhají, jak se chci do ní zakousnout … Je ráno. Stojí v okně a zdraví syna, který odchází do školy. Přibližuji se. Jako magnet. Jako můra lákaná světlem svíčky, co neví, že si spálí křídla. Dotknu se. Je hned tvrdá jako kámen. Vím, nemá to…
Stáli jsme proti sobě, když mi řekl tuhle větu. Už si nevzpomínám, jak dlouhé ticho znělo za tou větou. Jen lehce zabolela, věta vyřčená po osmi letech společného života. Stáli jsme proti sobě a dívali se sobě do očí. Do očí? Nebo už jen skrze sebe. Osm let. Nepřekvapila mě ta věta. Přišla možná nečekaně, ale ne zcela nelogicky. Vlastně jsem mu před několika roky řekla větu podobnou. Že možná…
Vzpomínka. Byla to jen víla? Rusalka? Ne byla jsem to já. :-) Vzpomínka, která většinou přichází s filmem Noc na Karlštejně. Na královský průvod a cestu kolem řeky a skal. Najednou přišla i bez filmu. Vzpomínka na první setkání, na cestu podél řeky, na starý lom v bílých vápencových skalách, na dva kluky, co se třásli strachy před ochranářem a před (sakra Paměti, kde je to jméno bývalého…
křikl na mě při jedné výměně názorů. A měl vlastně pravdu. Žila jsem sama s mámou a každé ráno měla připravené čisté prádlo, snídani na stole a svačinu v aktovce, pohlavky lítaly nad domácími úkoly a čas se zdviženým prstem stál ve dvěřích mých zpožděných návratů. O tom, kde se toulá jeden malej kluk neměla jeho máma často ani ponětí, i když se vrátil až druhý den. V pěti letech…
Vážený pane Mistře. Nečetla jsem Vaši knihu, ani jsem s Vámi nevedla dlouhé hovory. A tak nevím, zda se ve Vašich větách objevilo slovo vášeň. Víte, já si myslím, že právě vášeň je největší hybnou silou a nejsilnější cestou k úspěchu. Neříkám, že ostatní, jako například vytrvalost, disciplína apod., jsou zbytečné, přesto se mi chce právě vášeň dát na první místo. Použil jste slova – přání…
Malé dítě vidí a vnímá svět jinak. A také lásku – jinak než většina dospělých. Jak roste a spolu s ním roste i okolní svět, vidí a poznává víc. Roste i láska, která se prohlubuje, a vstupuje do ní stále víc a víc úcty. Chtěla bych tě zas vidět očima dítěte. Možná proto, že bych si přála zase být dítětem a prožít některé okamžiky znovu. Na zvonek u vašich dveří se vždycky zvonilo dvakrát.…
Tak tohle mi vážně může vysvětlit jen … Prostě chybí by ten správný úhel. Nevím kolik má stupňů, jaká je přesná jeho velikost. A tímpádem nevím, v jakém úhlu dochází k tomu nasunutí. Jestli to nasunutí bylo opravdu stále ve stejném úhlu, nebo se ten úhel s postupem nasouvání měnil, a když ano, tak jakým směrem. A jak se to okolo všechno měnilo, ohýbalo, lámalo, tlačilo, jak to na sebe…
Držela jsem se dlouho, dlouho jsem odolávala celkem úspěšně, i když to bylo mnohdy tvrdé. Dokonce jsem zapojila i některé členy rodiny, aby mi pomohli, a hlavně mé nejmladší dceři se to dařilo … a už je to tu zase. Někdo řeší smutek a splín čokoládou a pak se na něm trhá oblečení, já si pro zlepšení nálady kupuji knihy a pak se mi trhá nábytek. Je mi však líto nábytku, který pod tíhou knih…
Prostě mi to náhle vypadlo z úst. Není dobré říci to, co člověk cítí. Přikulil se ke mně se svou říkankou o ranní souloži a prodlouženém životě. A já zas byla jen nemožná. Někdy jen tak dlouho ležím po zazvonění budíku a čekám, až odejde to divné motání hlavy. Někdy je mi špatně, nedokážu vstát, natož projevovat milostné touhy. Život za nic nestojí, zamumlala jsem a snad ani netušila, co…
