Děkuji za květinu, kterou jsi mi dal. I za to pozvání do kavárny na čaj. Děkuji za vlídnost tvých slov a upřímnost. I za to, že je možné se spolehnout a věřit. Děkuji za úsměv, který jsem … neviděla … Včerejší den jsem si užila. I když jsem byla sama … Některé skutečnosti se stát nemusí, a přesto hřejí … Hřeje vědomí, že nám je chtěl někdo dát. A to někdy stačí. Děkuji.
Zvláštní to úkaz. Říkám (říká se), že není náhoda, že se někteří lidé potkávají. Možná to, co nazýváme náhodou, je onen záhadný osud. Kdo ví. Možná, že každého, koho potkáme, si nějakým způsobem přitáhneme. Kdo ví. Nemám důvod zde (nebo i jinde na netu) někoho „hledat“, někomu psát, někoho si „přitáhnout“, přesto … prostě se stane, že mi někdo napíše. Potěší mě to. Nebráním se tomu a tak se…
nebo jen nedostatek něčeho. Sleduju to na sobě již několik měsíců, možná roků. Nemyslím na to, v tom konkrétním okamžiku to přijde samo od sebe. Najednou, nečekaně, nezvaně přiběhne nebo spíš skočí – ta zvláštní „touha“. Stává se to, když si s někým povídám. Stojíme proti sobě, moje oči běhají po jeho obličeji, poslouchám jeho slova a najednou … uvědomím si, že upřeně sleduju jeho rty a v…
Dnešní den se jinak nazvat nedá. I přesto, že zastávka autobusu je před nádražní budovou a na přestup máte dvacet minut, jistotu, že spoj v pohodě stihnete, nemáte nikdy. Ráno přijel autobus pouze s minutovým zpožděním. Pohoda, jsem klidná. Přesto si trochu spílám, že zdržuju s dobíjením karty. Ale na Kamenický už semafory, kde byla červená nejmíň pět minut, nejsou. S klidem usedám a otvírám…
Vyjdi ven A zakloň hlavu Uzříš zem Ve hvězdném davu V dalekém vesmíru přání tvé na míru provždy se splní Tajemno konečné Není vždy netečné Když slzy roní Ten Kdo Vyjde ven A zvedne hlavu Uzří se Ve hvězdném davu **************************************************** ***************************** ********
Seděl u rybníka a snad chytal ryby. Pozoroval vodní hladinu, blyštivé odrazy topících se paprsků slunce, drobné vlnky, které občas prohnal chladný vítr. V hlavě se mu rozezněly myšlenky, zněly jak příjemná hudba přicházejí odněkud z nebe. Snad po větru, snad po bílé holubici, poslal zprávu. Chtěla by sis ke mně přisednout, jako fena … já bych Ti zabořil prsty až ke konečkům vlasů a…
Přicházejí každé ráno. Nečekané, nezvané, tolikrát odmítnuté, přesto s probuzením se vynoří znovu. Derou se skrz zavřená víčka do hlavy. Ještě napůl spím a nemám sílu je odehnat. Využijí toho. Připomínají, co by mělo být v té jámě minulosti zasypáno. Plánujete spolu? Zeptal se mě kdysi můj … Pocítila jsem důležitost, možná i naléhavost, téhle otázky a několikrát se mi i později v…
Dnes je to přesně tři roky. Tři roky od okamžiku, kdy virtuální svět spatřil můj první "blog". A tak jen pro tu nostalgickou vzpomínku ho (ten první) na jeden den dám i sem. (blogy jsou vůbec zvláštním organismem. a já si stejně jako bloger vůbec nepřipadám ..) Už dlouho nenapsal Už dlouho nenapsal. Mé sny se vzdalují v bárce unášené proudem divoké řeky, jejíž vody se rozplynou v širém…
Četla jsem tu blog od Ramara, v jeho závěru jsou tři otázky. Odpovědi, které někdo nezná, na které se někdo pokusil odpovědět. Odpovědi na otázky, které si člověk často položí, odpovědi, které se někdy těžko hledají, přesto jsou možná úplně jednoduché. Tak tedy. Kolik peněz postačí pro štěstí? Žiješ ve společnosti, kde jsou peníze potřeba – k tomu, abys zaplatil nájem, koupil oblečení,…
Opřel se ráno o levé předloktí a naklonil se ke mně. Pojď se prát. Řekl s úsměvem a šibalsky zamrkal. Seděla jsem na letišti, nohy pokrčené, opřené o postel a ruce křížem položené na kolenou. Podívala jsem se na něj a přemýšlela, jak to myslí. Tak on se chce prát? Říkám si v duchu. Se mnou, se slabou ženou, co má ruce jako špejličky. Na pravé špejličce vytvořím z malé dlaně pěst a ta krátce,…
