Neuposlechl jsem a usoudil, ze bych se neměl tak lehce vzdát. Někdo musel vědět kam se poděla. Pátral jsem několik dni ale bezvýsledně. Všichni spolecni známí buď nevěděli kde Lucie je anebo říct nechtěli. "Co chceš dělat" řekla mi Monika. "Hledat ji po celém světě? Hledej něco rozumnejsiho. O co Ti vlastně s Lucii šlo? Miloval jsi ji, nebo jen její lásku ? " Mlčel jsem. O co mi šlo? Co pro mne…
Jednoho dne odešla, ale tentokrat už se nevrátila. Následoval den, další den a zase další. I když už bylo jasne, ze se nevrátí, čekal jsem, protože byla jediným lékem proti stesku. Za jediné její slovo, za jediný dotek bych dal deset let života. Kde je Lucie, ten krásný stín, který mě provázel podsvetim? Snad bude hledat dál, co nikdy nemůže nalézt, zase bude doufat, ze slzy jsou jen umělými…
Sedím sám v pokoji, kde se snad upil Dylan Thomas nebo trávil opilé noci Thomas Wolf, kde se zrodilo tolik umění, lásky a zahynulo tolik nadějí. Všechno ma jen takovou cenu, jakou jim kdo dá. Dopsal jsem a poslouchám jestli neuslyším její kroky. Nevrací se. Nemám strach, ze se nevrátí, ale znovu se na mne lepí pocit opuštěnosti. Člověk potřebuje člověka aby nebyl sám. Konečně se vrátila, lehla…
Nevěděl jsem proč souhlasím s odjezdem, ani proč mě ta představa odpuzovala. Bylo mi jasne, ze zůstat donekonečna by dříve nebo později pokrylo všechny barvy prachem nudy, ale přál jsem si něco jiného. Něco z mé vůle, místo slepého následovaní bludicky, která měřila všechny veci zcela jinou mírou než já. "Člověk nikdy neví, kde ho čeká štěstí" řekla mi, zatímco si opět malovala oči, když jsem se…
Cesty se kříží, rozcházejí. Houstiny kolem dokola zní nočním hmyzem. Touhou po životě, jako mé srdce, které není nic vic než jeden z těch nočních tvorů volajících do tmy. Zda se mi, jako by řeka času kolem mě nesla bytosti plnicí mne chvíli kouzlem své přítomnosti ,přízraky krásy, které zakrátko proud znovu odnesl. Byly nebyly. Každé jsem vdecny za kus života a přece jim čas vzal mladí a vůni…
" Hledáme své sny" řekla mi jednou. Nebe bylo modré, vzduch vonel eukalypty kdyz jsme vyšli do noci, mořské pobřeží kmitalo tisíci zářivých očí a my bloudili žádostivě, vzrusene sloupovim stromů začarované zahrady jako pralesem, kde se všechno dere vzhůru, protože zivot to jinak nedovede, jinak než tíhnout k nebi jako sloupy chrámů. Vůle růst, převýšit, vůle rozevřít nade všemi korunu. Byl…
Dívám se na ni jak si před zrcadlem soustředěné procesava vlasy. Její tvář se zrcadlí v okně, za kterým svítí mrakodrapy. Tyhle čtyři holé stěny ve mně vzbuzují pocit jistoty, klidu. Tady je se mnou sama, tisíce kilometru od světa, ve kterém se vyzná. Rusalka v lýkové smyčce. Když jsem odcházel, uz zase spala. Nevyrovnala ještě časový rozdíl. Ležela stočená pod pokrývkou, zavřené oči stíněné…
Vrátila se před západem slunce, usmívala se a v ruce držela několik vadnoucích kvítků. "Jeli jsme motorkou až daleko podél pobřeží a pak jsme slezli po skalách k moři - to byly tak strmé skály ale neboj se, vzali jsme si acid a to člověk nějak instinktivne ví, kam má dat ruku nebo nohu a dole byly ohromné staré stavby, římské nebo co, zbytky přístavu, zbytky zdí a moře úplně modré, až tyrkysove a…
Lezim na trávníku pod hvězdami a hledím na tropicka souhvezdi. Vzpomínám na slova básnicky, kterou jsem kdysi napsal o své první lásce. Jsem sám, ona je sama a naše polibky se setkávají na zrcadle nebes. Bylo mi sedmnáct let. V čem jsem se změnil? Naučily mne všechny ty roky brát veci jinak? Co je platné, ze vím jak dnes vypadá ta, pro kterou jsem ona slova napsal? Je mi co platné, ze vím , co…
Stála už půl hodiny před zrcadlem. Protahovala si tenkým štětečkem linku kolem oči. "Přijde pro mne ten - v té vyšívané košili". "Alan?" "Ne. Ve vyšívané košili." "Marek?" "Marek." Dokončila oči a soustředěně si kartacovala dlouhé, hnědé vlasy. Věnovala jim vždycky velikou pozornost, aby jí ležely rovné na ramenou a spadaly hladce na záda. Ofinku, přesně zastřiženou půl centimetru nad čistým…
