Asi chci názor, nebo úsměv. Jinak bych tohle nevyprávěl a teď ani nepsal. A nejedná se snad ani o nic, no ale přeci jen o něco. Asi chci jen vědět, jestli mi v ten moment tenkrát hráblo a nebo se naopak uzdravil? Totiž prý mi hráblo. Ale snad ani ne, snad to bylo jinak a já jen vykoukl za rohem. A i kdyby, tak se přece říká, že když ti teda jebne, tak aspoň tobě už je vlastně dobře. To takhle…
A tuhle schází se rok s rokem a zas připíjí čaje piva a šampusu. Jak cvok s cvokem lejou a jistě na čas, jak taje a let přibývá v poklusu. V krátké písni poznali se a opustili a jen svou hrají pořád dokola. Dávno nejsou k sobě mstiví a čekají kdo první zavolá. Namísto hlavy krámy v zastrčboxu, zapadne list marihuany i krystal koksu. Už žádné čtverce, blbé úhly ani hvězda. Štěstí popřeju ti pod…
Stačilo by napsat, jeden řádek zasrat. Jak psychosomatika zabila mého romantika, vážím si jak tě znám, až když tě nemám. Vlastně tě nevidím a stejně vím, jak se tváříš a co řekneš. I jak se vztekneš, když dovolím si uhádnout tvé myšlenky, jak Magdalénky a Lenky chodí za sebou. Neptám se na nic, jen proč se tak jmenujou a předně proč tak pěkně lžou, když všeho litujou. Vlepený výmluvný úsměv, když…
Užít jen „Pich“, jímž život vzkvétá a ten kterým odkvétá, kdekomu nepřál bych. Spatřit se vadnout v půli léta, pro jeden vpich. Pan Důvěra, důvěrně žil byl s Dožilovou. Avšak ten Důvěra, chtíčem se nám přemnožil. Záhy řekli si vrtáci... „Vsypeme jim prach do žil!“ Ne moc, aby se do rána nesložil a dalším chlupy hrůzou nezježil. Ať k nám ještě s Dožilovou za úsvitu hledí! K těm, kterým bezmezně…
Budu ti lhát, že ti zase věřím. Tohle nebude dnes ani zítra, ale jednou to zas přijde. Až opět nebudu sám, totiž nechci být pořád sám, ale jsem kompromisní člověk a s tím i počítám. Takže už pár let před tvými lži utíkám do samoty. Není skvělá a nehřeje mě, je jen přijatelná, můžu si říkat co chci a nemusím lhát, jak ti věřím. A taky se nemusím dívat, jak si nalháváš, že je ti po mém boku nejlíp.…
Odešla jsi, už bylo načase. Tiše zmizelá, bez melancholie v hlase. Bez posledních slov, která oba neumíme. Tohle znova nikdo nedá a oba to víme. Měla to bejt jen další pětiletka, jen kdyby děvka nepotkala zmetka. „Dobrý den slečno, u Vás je skvěle domácky nebezpečno. Líbí se mi, jak za hloupého mě máte. Zahraju si ještě na žebráka a tipnu si, pro co mě ošukáte.“ To moje kompromisní tělo, nedivím…
Dávno nejsem vánočním dárkem pod stromkem, kam si mě rodiče nadělili. Přímo pod čokoládové figurky a barevné koule obalené řetězy. Už netáhnu boby a ani ty saně, v partě kluků holek v otrhaných oteplovákách. A taky zežloutla památka na velké polštáře sněhu a na zimní radovánky mezi vločkami. A co hůř, zežloutly mi vzpomínky na radovánky s tebou. Takže dnes opravdu neletím z kopce přímo do suchých…
Když někdy zavřu oči, představuji si jaké by bylo, umět listovat časem zpátky. Nechtěl bych příliš, vytřídil bych jen den, nebo dva, ale když nevím jak na to, spokojím se i s jedním, kdy ti uvěřím. Zavřu oči a budeš mi povídat lži, všechny ty sladké malé lži. Teď už se nemusíš schovat, stejně se neschováš, nikam to nejde. Kdyby šlo listovat, usadil bych se na jeden den a uvěřil bych ti. A celý…
Mi zatím nijaká neřekla, ale jednou se mě holky zeptaly, jestli mám rád sex. A tak jsem odpověděl tím svým oblíbeným... „No tak co si budeme povídat, sex prostě miluju.“ A odvětily... „Tak jasné, nakonec kdo by ho rád neměl že.“ No a já už delší čas hladovej dělám, že si nevšímám všeho čím mě přitahují a vedu dialogy lakované postšukacím tónem. Předstírám, že nevidím jak pořád nevědí, co si o mně…
Je to konec světa, jak ho známe. „A všechno jsou jen výkřiky!“ Spousta z nich schází slyšet na plnou hubu. Žiju ve světě uměle zrychlených lidí! Žijeme krátký životní cyklus, v nadřazeném dlouhém cyklu, který nás přesahuje tvoří i ukončuje. Je naším volantem a Achillovou patou. Už dlouho místo placatého telefonu, vidím chytré lízátko. Na takové se láká a dávají ho dětem pod dozorem! Jeho výroba,…
