Deníčku, ještě chvíli tě budu psát, než ten zelenej mozek zas přepne do normálního režimu. Mám trochu obavy, že na tom cvičení podstoupil i lobotomii. Nicméně jsem optimista. Není to prý jeho první cvičení. Takže se mu poctivě vyhýbám a dělám neviditelnou. Pepa mi mé snažení neulehčuje. Ach ten Pepa. Teď přesně chápu rčení co je v domě, není pro mě. Ta atmosféra mezi námi je nesnesitelná.…

Můj milý deníčku, kolega Martin je na nějakém cvičení zelených mozků a už několik týdnů pryč. Oporou jsou mi sice jiní kolegové a brácha, ale cítím se mnohem zranitelnější. Učím se být totálně neviditelná a tvářit se dostatečně zúčastněně při ženských debatách. Ano, už znám menstruační kalendáře všech kolegyň, vím kdo kde s kým, která je tutově těhotná, řešíme kosmetiku, kterou absolutně…

Interní oddělení jsou jako taková druhá LDN, plná starých různě nemocných pacientů a na maloměstské interně mladý pacient téměř vždy znamená jedno velké špatné. Ležel tam v posteli, sám na pokoji v šeru nočních světel. Stojan ověšený infuzemi, hadičky vedoucí k portu v podklíčkové oblasti. Tyhle JIPkové a onkologické vymoženosti. Budu se muset zeptat starších kolegyň, jak s tím pracovat. Z…

„Dobře, vidím to tak, že dnes s vámi zase nebude řeč, Iveto,“ vzdává to se mnou peer po více než čtyřicetiminutovém sezení, kdy sedím s překříženýma rukama a nasraným výrazem. Náhodou jsem ale pár vět prohodila i nahlas. Ne, opravdu vám nemám o čem povídat. Ne, žádný neobvyklý těžký případ. Jsem totálně v chillu, ne? Ne, nebudu ti ty idiote povídat, o tom jak mě kolega kdysi o noční podrobil…

Bylo nám jasné, že je rušíme z nějaké ložnicové divočiny. „Nemáme vlastní děti a stejně si nemůžu ani v klidu zašukat ve vlastním domě,“ neodpustí si, ale pouští nás dál. S co jsem zas provedla za malér mě usazuje na terase. Pepa s nadšením popisuje jak jsem dala instruktorovi něco jako pravý hák. Honza si jen hvízdne a jde do kuchyně pro zmrzlou zeleninu. Tu mi mrskne na ruku a jde lovit svou…

S nevolí a nadšením totálního introverta se dostavuji do sportovního klubu, kde mají být ty lekce sebeobrany. Jsem vyklepaná jak ratlík, jak malej jorkšír. Před tělocvičnou si celou věčnost rozmýšlím zda tam jít. Dostanu asi srdeční zástavu. Ne, myslím, že omdlím. Žaludek se mi kroutí nervozitou. Mám ve zvyku všude chodit dřív. Takže jsem pochopitelně první. Tedy ještě tu je instruktor. Tak…

Svého postaršího kolegu nováčka jsem poslala se vzorky tkání do patologické laboratoře a modlila se, aby tam konečně trefil. Vždycky jsem si myslela, že největší orientační nesmysl mám jen já, ale tenhle padesátník mě vyvedl z omylu. Měla jsem tu smůlu, že jsem patřila k těm trpělivým, chytrým a zcela nezákeřným a tak mi paní vrchní dávala nováčky často na starost.Byl to nikdy nekončící proces.…

Ráno mě ze stavu klinické smrti budí urputné vyzvánění telefonu. Na oči sotva vidím, ale beru to. Kolega Martin mi připomíná, že jsem mu měla kurva napsat. Ječí a slovo kurva už mu ani nepočítám. Vedle mě na posteli bručí nějaký chlap....kurva je nahý. Se zakrytýma očima na něj házím peřinu. Kruci, vídám tolik nahých těl jak profesionální kurva , ale tělo mladého muže, ještě ke všemu takového…