Nebudu brečet. Ani slzu neuvidíš. Z pod děravých rukavic už je vidět celkem slušná dávka rudé. Zatímco já dál lámu ampulky s adrenalinem a jinými prošlými léčivy a snažím se vyklepaná strefit jehlou do těch mrňavých ampulí a natahovat to do stříkačky. S kolegou mé dnešní směny na anesteziologicko-resuscitačním oddělení hrajeme mojí oblíbenou hru na to, co mám a nemám v kompetencích a náplni…

Jak se mnou mohl mít Martin a vůbec většina kolegů takovou trpělivost? Já se fakt divím, že mě ten chlap nezabil. Dobře, pomíchat slazené čaje s diabetickými svedu i já nějakým záhadným způsobem. Za to se na něj zlobit nebudu. Svíjí se u umyvadla jak kdyby tu ruku měl ustřelenou a skoro brečí. Chlap. Proboha, kdy že to zrušili tu povinou vojnu? „Na použité jehly se prostě nesahá! A s těmi…

Ani nevím jak dlouho bezhlavě buším do pytle. Bez rukavic. Jenom jsem si ovázala zápěstí. Bolest, kterou si tím působím, už skoro ani nevnímám. Občas do toho pytle vztekle kopnu nohou. Když si kopnu vztekle po sto padesáté tak se trefím palcem a to mě srazí na zem. „Hele ani jsem si nevšiml kdy se z tebe stal takový baby Yoda?“ Vytrhává mě z bolesti Martin. Co ten tu dělá? Měla jsem za to, že…

Občas je fajn si jen tak ležet a nic nemuset, jen dýchat. Pozoruji ta tlumená světla nad hlavou. Počítala jsem je někdy? Kolik světel je na chodbě vedoucí k sálům? Ale hovno, to není cesta k sálům, ale z JIPky na interní oddělení, kam mě ten zřízenec převáží. Fakt by měl dostat školení na ježdění s lehátkem. Sebrat papíry, můj prázdný žaludek hlásí, že by něco ještě zvládl. I když nemá co, po…

Čas na polední léky. Televize řve na plný kule a běží nějaký válečný dokument. Senioři se u toho překřikují, no spíše váleční veteráni. Někdy se to na těch pokojích sejde fakt skvěle. „Pánové, tmy a vydýchaného vzduchu si užijete dost ještě v hrobech. Co takhle roztáhnout žaluzie a pustit sem vzduch? Venku je tak krásně a vy jste tu jak faraoni v hrobce,“ řeknu dostatečně hlasitě a…

Písmenko G. Tak hezké pro lidi s fantazií. Jenže v naší pavilónové nemocnici se pod oním písmenkem skrývá oddělení kam nikdo nechce a přeci tam všichni skončí. I já si zvyknu a otupím. Přesně jak říkali kolegové a jak to teď říkám nováčkovi i já. „To vážně musíme až k těm chlaďákům? To na ní musím znova sahat? Je jich tam hodně? To jim budeme koukat do obličeje? Bude to hodně smrdět? Jsou tam i…

Když jsem nastupovala na zdrávku, tak jsem měla obavy, že jakožto o tři roky starší studentka budu mít problém zapadnout a budu terčem posměchu. K mému překvapení se tak samozřejmě nestalo a nebyla jsem jediná mezi těmi šestnáctiletými puberťáky. V druhém ročníku k nám „propadla“ Markétka. Nikdo jsme jí pořádně neviděli a neznali, nechodila dlouho. Tohle děvče mělo totiž mentální anorexii, takže…

Mám ráda koně. Člověk si u nich vždy krásně vyčistí hlavu a dobije se pozitivní energií. Co ale nemám ráda je když musím po noční rovnou ze služby zaskočit jejich majitelku. Vypustit to na pastviny a poklidit stáj třem koním by tak nevadilo, ale komplikace v podobě péče o zhoršeného dušného koňského seniora mi zabere o hodinu více času. Ale dnes sebou mám Ondru. Dohodli jsme se, že po noční si…

Rychle se domlouváme že pojedeme k němu, protože moje matka, no comment. Kvapem si sbalím pár věcí. On to moje poletování sleduje jak nějaký dravec. Kam se vytratil ten hodný trouba? V autě toho mnoho neřešíme. Každý se topíme ve svých myšlenkách. „Potravinářské barvivo nebo krev?“ vytrhává mě z myšlení s lišáckým úsměvem. Nikdy jsme se nemohli dohodnout co jde z mundúru hůře vyprat. Nyní už mu…