"Je opravdu úlevou, jestliže máme někoho, s kým můžeme sdílet své nitro, komu můžeme otevřít srdce a svěřit mu svá tajemství". sv. Ambrož

Seděli vedle sebe na gauči, on hladil její bříško. Devět měsíců narůstala jejich radost a brzy se setkají. Ještě víc se budou moci dotýkat a jejich radost se znásobí. Moc si přál mít kluka jako prvorozeného, snad jako každý muž chtěl mít svého následovníka. *** Přišel za nimi do nemocničního pokoje s kyticí kopretin. Vložil je do prázdné sklenice od kompotu, umyl si ruce a vzal něžně do náruče…

Potkala jsem ho včera, když jsem se vracela domů. Totiž – potkala – náhle se za mnou ozvalo hřmění: BUĎ USTUP NA STRANU NEBO TĚ PŘEŘÍZNU. No, kdo jinej by to byl … klasika. Slezl z kola a šel kus se mnou. Proč pořád chodíš sama? Ptal se. Co na to říct? Že nemám s kým? To jsi pořád tak smutná? Ne. Přesvědčuji celý svět i sebe. Před měsícem mu zemřela žena. Jak to zvládáš? Ptám se. Špatně, odpoví…

Listovala jsem v obýváku svých rodičů časopisem, který si maminka co týden kupuje, a v něm objevila tři citáty o hrdinství. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na hrdiny, které jsem potkala. ----- Byly doby, kdy jsem obdivovala horolezce, kterak se sunou sněhovou či ledovou pěšinou, plnou nečekaných nástrah, strmým svahem, s úbytkem kyslíku vzhůru až na vrchol hory či skály. Vyčerpaní, se zčernalými…

Stála jsem uprostřed krásného hlubokého zdravého a svěžího lesa na malém travnatém paloučku, ke kterému vedla široká lesní cesta. Přede mnou na paloučku byla metr vysoká a tři metry v průměru široká hromada sekyrek. Mám možná zelenou krev a napadlo mě, že by někdo mohl ty sekyrky použít na kácení toho krásného lesa, načež jsem sekyrky začala dávat na kolečko, které stálo vedle mě. Když bylo…

Strašně moc, moc bych chtěla vidět ji se smát. Nikoli smíchem předstíraným, ale skutečným. Říká se, že když je člověk na dně, má se od čeho odrazit. Ale co když už nemá sílu se odrazit. Roky nemocí, která stála mnoho peněz. Vypadalo vše beznadějně a nyní snad už je lépe. Pomohla i tam, kde nemusela a kde ji čekal jen krutý pád. A nyní padá ona. Vlastně, už nemá kam, je slabá a chce odejít na…

Určitě jsem slušně vychovaná a s úctou se chovám ke všem, avšak ruku už podávám nerada. Je prima podat ruku, mám ráda stisk dlaně, nejen pro ten hřejivý dotek, při něm jakoby člověk o sobě něco prozradil. Mívám se na pozoru, když se mi v dlani mihne leklá ryba, stejně tak i při stisku „pevném širokém“. Stisk ruky neodmítnu, ale sama ho nenabízím. Co když ten člověk byl před chvílí na toaletě a…

Člověk je prý tvor omylný, chybuje … i když – proč se tím „omlouvá“ jen činění lidské, vždyť chybu jistě zvládne každý tvor. Ta chyba se prý pozná až poté, co byla provedena, s nějakým časovým odstupem, ať už je to vteřina nebo roky. Asi těžko někdo dělá něco s vědomím, že právě v tomto okamžiku chybuje. Vzpomínám na větu svého exmuže: Možná jednou zjistím, že jsem udělal chybu, ale teď to udělat…

Jdu si pozdním ránem naším asfaltovým údolím a ze všech stran ke mně doléhají ptačí zpěvy. Támhle švitoří sýkorky, svýn rázným a zvučným cicibe vede koňadra, v křoví čimčarají vrabci, kos náhle zaduje na svou flétnu, za chvíli trylkuje zvonek, smutně si povzdechne žluna šedá, na stromě vrže špaček … Všude to zpívá a honí. A pak nahlédnu sem a tady … zase samí ptáci. Nezpívají, ale …

Probouzí se ztěžka každé ráno. I když jde spát o něco dřív, to tělo ráno bolí vždycky. Stejně jako hlava, někdy i žaludek, je jí špatně, hlava se motá a všechny klouby jsou ztuhlý. Tak nějak ztrácí naději, že to jednou bude lepší. (Zrovna včera zaslechla část rozhovoru žen, kdy jedna říkala: Pořád čekám, že to bude lepší … a ono není. Docela ji to vyděsilo.) Psychika je v háji možná o něco víc…