Někdy mě napadá, že lidi dostali dar řeči proto, aby druhé drbali. (ne na hlavě) A tak si představuji ty první skřeky našich prapředků – co asi znamenaly. Třeba se však mýlím. Jo, kéž bych se mýlila a slova by byla využívána jen, když je jich třeba. (to by možná bylo najednou ticho) Naštěstí se drbna či drbal pozná velice snadno, neb lidová moudrost praví: Kdo drbe tobě, drbe o tobě. Rozhodla…
Ten den, když se blíží … vzpomenu si možná o trochu víc. Jenomže ... co jsou to vzpomínky. Okamžiky ztracený v minulosti? Okamžiky na dně tmavé propasti? Blikající hvězdy v hlubinách vesmíru? Když se tak dívám do temné noci, hledám souhvězdí a hvězdy, kterém jsem kdysi znala jejich jménem. (Proč člověk zapomíná?) A podobně tak možná hledám okamžiky zapadlé v minulosti. Jsou tak vzdálené, že…
(vzpomínka z roku 13) Líné ospalé nedělní dopoledne. Oproti předpovědím docela teplo. Mířím dlouhou silnicí k obchodu. Musím se kousnout do rtů, abych se nesmála. Proti mně jde zase ten chlápek, co mě už dva nebo tři roky zve na rande. Taková legrace. Má to vždycky stejný scénář. Je mu tak pětašedesát. - Tak kdy pudeme na to kafe? - No, já nevím. - Je hezky, mohli bycho zajít třeba támhle na…
Potkala jsem ve dni zimního slunovratu souseda. Blížil se ke mně, vytahuje ruku z kapsy a já se zděsila. On mi chce podat ruku! (Nerada podávám ruce lidem.) Popřál mi, jak se tak v předvánočních dnech říkává, „bohatého ježíška“. Ta představa je zřejmě o stromečku s hromadou balíčků, přesto mi v hlavě proběhla představa jiná. Totiž – otázka. Proč si lidé přejí bohatého Ježíška, když to příliš…
Vejdi do mých snů, jsi zván … Sním o mužích. Nikoli ve svých myšlenkách, co mi během dnů proudí hlavou. Sním o mužích, když obloha má temnou barvu a kdesi v dálce se třpytí hvězdy. V té místnosti bylo mnoho lidí, dětí i dospělých. Víc mužů než žen, i když ženy si příliš nevybavuji. V té místnosti jsem byla skoro jak Alenka v říši divů. Budete se asi smát, protože v té místnosti byly jen kameny a…
Když jsem se přistěhovala do toho bytu, připadala jsem si jak v botanické zahradě. Mnoho velkých rostlin ve velkých květináčích a ještě více menších v malých květinových nádobách … na skříních, na poličkách, na oknech a ty největší na zemi. Po několika letech bylo znát, že zeleně ubývá. Ty se pěkně staráš o ty kytky, říkal mi. Byla jsem smutná, chtěla jsem křičet, že já za to nemohu, ale mlčela…
Každý, koho potkám, mi může něco dát. Něco sdělit. Někdy stačí se jen dívat, vidět, vnímat. A snad budu vždy říkat, že nejvíc, ze všech nejvíc, mi dokázaly dát a naučily mě moje děti. V pátek večer mě mezi dveřmi přivítal malý kocourek. Celý černý, s bílým flíčkem pod krkem. Je to mazel … říká muž a představí nového člena rodiny, Mikeše šestého. Otírá se o nohy a vrní. Podivná rozpačitost.…
Když se podívám z okna na vycházející slunce, vidím pod oknem zelenou trávu. Nikdo tam nezalévá a tráva je i v dnešních dnech stále zelená. Když pak jdu ranní rosou k autobusu, míjím žluté vratiče, zlatobýly, lnici květel, štírovník a říkám si - k srpnu patří žlutá. Žlutá, barva radosti. Radosti ze života, svobody, naděje. Žlutá přece není barva ohně, ve kterém vše shoří. Naděje, svoboda, život.…
Jsem nic. (Napadá mě napsat jedno velké nic, jen nevím, zda nic může být velké a zda vlastně může být i malé, jelikož nic je nic a nic je jenom nic, ani velké, ani malé. Nic. Prostě nic a každý si asi představí nic různě velké (nebo různě malé). Jenže když si člověk něco představuje, dá se to něco nakreslit. Dá se nakreslit nic? Asi ne, když je to nic a nikoli něco. A dá se napsat nic? Krom oněch…
