se jí vryl hluboko pod kůži. Nebo spíš hluboko do mysli. Když si člověk přestane věřit, zůstává stát na dost mizerné cestě. Když si žena přestane věřit jako žena, když přestane věřit, že je schopná milování, začne se vyhýbat mužským pohledům a hlavně setkávání. Vztah rozbitý napadrť, muž plánoval svůj život s někým jiným. Co ji bolelo nejvíc, že dcera ztratila úplnou rodinu. Svoje myšlenky skrz…

Řekl a nechal ji stát uprostřed místnosti. Cítila se sama ještě víc než kdy jindy. Její problém. V posteli jsou přece dva … Potůček vzpomínek přinesl myšlenku na její první lásku. Na jeho oči, když ji poprvé rozepínal halenku. Na první doteky a žhavé polibky, na chuť jeho těla i jeho spermatu. Milovala jeho tělo, zasypávala ho polibky, ráda se mazlila s jeho penisem, olizovala, jemně tiskla…

Hlavně vy, pánové. Ano, byla jsem dnes ráno u zubaře. Snažila jsem se ukecat spoludomorodce, zda nechce jít místo mě, ale bál se možná víc než já. Čekárna u zubaře je zvláštní místo, všichni se bojej, přesto se smějou a vyprávěj veselé historky od zubaře, hlavně z dětství, kdy vrtačky bývaly děsivými monstry. Usednu do křesla a říkám doktorce, že by se teď hodil rajský plyn a příjemná hudba.…

Žaludek nevysílal žádné hladové či chuťové signály, přesto jsem do toho bufetu vstoupila. Paní prodavačka právě přinášela talíř s čerstvě usmaženými bramboráky. Jen se na mě podívala a vzala automaticky igelitový sáček, pouze se zeptala: Jeden? Přikývla jsem. Vycházím ze dveří a za nimi stojí starší paní. Ustupuje stranou, abych mohla projít. Kapesníkem si otírá tvář. Kolemjdoucí paní se zastaví…

... jednoduché. Stačí jen naladit pozitivní myšlení a přepnout své zaměření pozornosti. Nemůžu říct, že se mi to úplně stoprocentně daří, ale vím, že to funguje. Je to jen jeden příběh. Když jsem čekala své poslední dítě, moje gynekoložka mi vynadala. Řekla, že je to dost nerozumné vzhledem k mé anamnéze (a ve 34 letech). Nic jsem neříkala, asi jsem se tvářila lehce připitomněle. Jen, když…

Je přede mnou. Vlastně - už v ní jsem. V první třetině první dvanáctiny poslední pětiny života. Neohlížet se příliš za uplýnulým … Nevidět ztracené … Necítit prázdno. Vzpomenout si jen na těch pár hezkých okamžiků, které byly. Je fajn, že byly. Poslední pětina života začala. Mnoho vzala voda. Mnoho snů, mnoho nadějí, mnoho představ a plánů. Nestaly se. Nestanou se. Nemá smysl nad tím plakat.…

znovu Vás chci vidět stát na konci ulice znovu chci a vím že přijdu blíž až k Vám chci nechat se vzít za ruku a odvést … tam kde rudý proužek kůže ozdobí mě … mé tělo chci zahodit čas a vstoupit ve svět „náš“ chci být Vaše ještě víc než kohokoli můžu být ***** teskním si a samotu zaháním zde na tom podivném místě kde se jak bumerang vrací zpět

Hledání. Čím voní toto slovíčko. Co v sobě schovává. Jistotu, naději, možnost … ? Cestu. Cestu, o které nikdo neví, jak bude dlouhá, o které nikdo nemá zdání, kde skončí, a zda dojde k cíli, který si usmyslel. Je to tak? Nachází hledající člověk vždy, co hledá? Hledání. Zní mi jako cesta bez konce, jako bloudění s mlhavou představou, jako šplhání po skále bez záchytných bodů a sítí, jako plavání…

Stmívá se Jdu zvolna údolím mezi malebnými roubenými chaloupkami. Vzdálené kopce jsou stále zasněžené. Ještě ráno pršelo, obloha byla zatažená a kopce se ztrácely v šedobílém oparu. Odpoledne se mraky roztrhaly a vysvitlo slunce. Obloha se rozzářila a rozjasnila den svojí modří. Jakoby chtěla odehnat šedivý smutek a ozdobit den úsměvem. Vracím se domů a pozoruju oblohu, která se zvolna zatemňuje…

Ani ten nejdokonalejší psychologický test neprověří člověka tak jako kombinace špatného bydlení, nízkého platu, partnerských konfliktů a potíží v práci. Jiří Klose, primář psychodiagnostického oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze I když vím, že se to nikdy nedá napsat, nikdy bych to nikde nepublikoval, možná ani v odborném tisku ne, přesto se domnívám, že neexistuje ne snad lepší, ale…