Vrátila se domů v pozdním odpoledni. Přivítala se s dětmi, zeptala se, jak se celý den měly, co dělaly. Objala svého muže a pevně se k němu přitiskla. Zeptala se ho, jak se měl a co jedl. Povídala si s dětmi, vysvětlila jim vše, co potřebovaly nebo chtěly vědět. Četla se synem, procvičila jeho řeč, poslechla si dceřin klavírní koncert a naučila jí, jak se háčkují dlouhé sloupky. Zahrála si s…
Ráno. Ospalé, líné, dlouhé. Budík zvonil ve čtyři, v pět sedím ve vlaku a přede mnou stovky kilometrů železnic. Tři cestující za zavřenými víčky dohánějí časně probuzené sny nebo přidávají svému tělu minuty klimbajícího spánku. Motorák si s jejich těly pohybuje ve svém oblíbeném rytmu. Jak s neživými figurínami. Kdyby tak věděli … Kdyby tak věděli někdy ti mí spolucestující … Kdyby tak…
Vracím se dopoledne z nákupu domů, mám to dva kroky k brance do předzahrádky a na cestě uvidím malou, jako prst silnou klikatou, asi dvanácticentimetrovou „čáru“. Černá zubatice na ní napoví, že je to zmije. Je živá? Pomyslím si hned. Já tomu říkám profesní deformace, muž zase – úchylka. Jednou na jaře jsme s dětmi našli na cestě ležet dospělou zmiji. Nehýbala se, což nebylo možno brát jako…
Všechno se mění … řekl jednou kdosi a všichni pokyvovali hlavami nad tou hlubokou moudrostí, a přesto se jí tak často brání či se dokonce diví a kroutí hlavou, jak je to jen možné, jak je to jen jiné … Jo jo. Třeba – dovolená. Dovolená včera a dnes. Když jsme před dvaceti roky jezdívali s naší tehdy malou dcerou, spávali jsme jedině a výhradně pod širákem nebo pod skalním převisem. Veškerou…
No ... když už to tu tolik lidí dává vědět ... tak tedy vězte, že já taky nepřijedu. Ten den totiž budu sedět téměř čtyři hodiny ve vlaku, který jak doufám pojede a pojede správným směrem, aby mě odvezl do města koňských dostihů a sladkých perníkových srdcí. A celé ty čtyři hodiny budu přemýšlet, jak své děti přemluvím a nalákám do instituce, kterou ony k smrti nesnášejí a já k životu miluji. …
Hladím ho po hlavě každé ráno, když odcházím do práce. Jeho oči se na mě smutně dívají a já se pokouším do nich se usmát. Mám tě ráda. Snad mě ještě dnes odpoledne přivítá. Bráním se té myšlence, ale – vždyť už je mu kolem stovky. Je to zvíře, které se mnou žilo ze všech nejdéle. Můj první pes. Kolikrát jsem měla pocit, že je to tvor, který mě má ze všech na světě nejraději. Který…
Oslovuju takhle občas naše hafanisko, když ho pouštím ven nebo domů. Ne že by neměl jméno, jméno má, i když na něj neslyší. On totiž neslyší, i když někdy mám pocit, že to jen tak dělá. Žije s námi čtrnáctým rokem a chlupů má šedivých o něco víc než já vlasů (já si dva). Vlastně těžko mohu říct, zda měl či neměl štěstí. Snad alespoň trochu ano. Byla kdysi dvě štěňátka. A něčí lidská…
Slunce již zahřívá druhou polokouli země a vzduch ztrácí svůj horký dech. Pojď se mnou na procházku, lákám muže. Nechce. Nenalákám ho ani na příjemný vánek. Běž sama, říká mi, nebojím se o tebe. Zeptám se našeho stařičkého psíka, pomyslím si. Byl jediný, kdo se mnou rád chodíval. Už spí … pod schody stočený do klubíčka. Beru vodítko a sedám si k němu na poslední schod. Chvíli se na něj…
"Koukej, jaký mám nehty," chlubí se moje nejmladší dcera při hraní Dostihů. Musím přiznat, že skutečně krásné. Na černém lakovém podkladu září drobné bílé kvítky, některé s barevnými středy. "Chceš taky nalakovat nehty?" ptá se mě. Říkám, že ne. "Proč ne?!" "Prostě nechci." "Ty nejsi normální." "Jak to?" "Všechny holky se malujou." "Který." "No, všechny holky a paní se malujou. I…
Vzpomínám dnes ráno na lidi, co jsem potkala, třeba jen velmi krátce, třeba si sedli vedle mě v autobuse nebo ve vlaku. Vzpomínám na toho svědka Jehovy s černou aktovkou a lužickosrbského básníka v dlouhém kabátě. Na tu cikánku, se kterou jsem si povídala o cikánech. Na toho muže, který mi líčil okamžik vzrušení před okamžikem doteku a tázal se, zda to chci prožít. Na toho mladíka v…
