Když máme štěstí, narodíme se do té „správné“. Do té, kde matka umí pohladit a otec ochránit. Ale ne vždy je to tak a nemyslím si, že je to dobou. Ve všech časech byly matky, které sahaly po lahvi alkoholu častěji než „normální“ a otcové, kteří si mysleli, že rána ve „správný“ čas napraví to, že s dětmi nejsou. Stejně jako ve všech časech byly ženy, které si myslely, že víc křiku znamená víc…

Pokojem voní cukroví a stromeček svítí do noci barevnými světýlky. Na roztrhaných balicích papírech spokojeně pospává kočka. Dárky, které ještě voní novotou, jsou vystavené na stole, aby se nový majitel mohl potěšit pohledem na ně. Některé z nich se časem stanou našimi velmi oblíbenými, jiné zůstanou nepovšimnuté pár dnů, které se volně přelijí do týdnů, kdesi v rohu skříně. A úplně stejně je…

Často a většinou rádi cestujeme. Buď protože je potřeba dokoupit nezbytné věci do domácnosti, nebo, a to je ještě lepší, za přáteli. Pokud cestujeme s dětmi, buď hrajeme „myslím si“, což je v naší rodině mnohem zajímavější hra než v těch „normálních“ rodinách. Zatímco v běžné rodině jsou první otázky typu „Je to živé? Je to tady?“, u nás se ptáme: „Je to z tohoto světa? Existuje to?“ Takže…

Vždycky jsem byla „holka z města“, jeden čas i z toho největšího v Čechách. Bylo pro mě samozřejmé zajít si na desátou večer do kina cestou zpět si dát pizzu. Na vesnici se jezdilo na léto, do příjemné rodinné chaty, a jen co se ochladilo, rychle zpět do města. Když se mě můj expřítel téměř pokoušel ubytovat v domě na vesnici a „mlel“ cosi o pěstování rostlin a krmení zvířat, nepokrytě jsem…

Nespočetněkrát jsem tu četla, jak se tu vůbec nedá seznámit, jak je tu víc fejků než lidí, jaká jsou ty dominanti sebranka (bez ohledu na pohlaví). A mám znovu potřebu říct, že to není pravda, i když připouštím, že to druhé možná trošku ano. Přímo na chatu jsem se při naprosto neerotické konverzaci seznámila s tím, s kým chci strávit ty dny, které mi tu zbývají (příběh jak z Červené knihovny…

A to nejen tady na modrých stránkách, ale tak nějak všeobecně na těch internetech. Nadávání Nedávno jsem se dostala do dialogu s jedním chlapem ohledně Ukrajiny. Je nepodstatné, kterou stranu hájil on a kterou já. Nerada bych se se dostala k tomu, že se pod blogem strhne diskuze „ti hrdinové versus ty vyžírkové“. Jde o princip fungování diskuse. Zatímco já jsem chtěla, aby uvedl relevantní…

...v zaměstnání, kde jsem pracovala přes 3 roky. ...v bytě, kde jsem bydlela přes 4 roky. ...ve městě, kde jsem žila přes pár desítek let. Narodila jsem se tady. Přivedla jsem na tenhle úžasný svět dvě inteligentní, divoké a krásné lidské bytosti, které jsou součástí mého srdce. Stojí vedle mě s nadhledem a zkušenostmi vysoce převyšující jejich reálný věk. Prožila jsem tady lásku, smutek i…

Žádná válka není správná. Vždy v ní umírají lidé. Vždy po sobě zanechává vdovy a sirotky. Je ten, kdo útočí a ten, kdo se brání. Ale krev teče z obou stran. Tahle Válka je jen „pár“ hodin cesty od nás. Mezi námi a tou mrchou je jen jeden stát. Je to blízko, zatraceně blízko. Navíc pro mě má i osobní rozměr. Jeden prima chlap, s kterým jsem už párkrát seděla u kafe, tam odjíždí. Tolik mu…

Vypozorovala jsem, že tyhle dvě vlastnosti většinou "zdobí" jednoho člověka. Když říkám stěžovatelé, nemám na mysli ty lidi, co s pokrčením ramen řeknou: "Dneska byl fakt, blbej den", ale ty, co nás pravidelně zásobují seznamem ublížení, proč byl svět včera špatné místo a dnes je ještě horším. Když řeknu bordeláři, nemám na mysli takové, co mají doma židli, která byla v minulém životě skříň a…

Co tak popřát do nového roku kromě obligátního zdraví? Za mě rozhodně štěstí, protože se tak nějak domnívám, že z těch 1517 obětí na Titaniku jich většina byla zdravá, jen „trochu“ toho štěstí jim chybělo. Takže štěstí a odvahu. Protože štěstí bez odvahy je k ničemu. Zmizí v propadlišti života a zůstane po něm časem jen mlhavá vzpomínka. Odvahu riskovat, že štěstí nemusí být trvalé, že „to“…