Mně ano a docela dramatická událost to byla. Před pár lety v Istanbulu, kam jsem se vypravila s cestovní kanceláří, abych se pokochala nádhernými památkami, které Turecko nabízí. Zájezd to byl nádherný, na vlastní oči vidět Tróju, Efes, Pergamon, Kapadokii, Pamukkale a třešnička na dortu Istanbul. No, neberte to Na to město jsme měli víc dnů, protože má co nabídnout. Velký bazar, jen na ten…
Co bych za ni kdysi dala, za tu krásnou chvíli ticha, tehdy nedostižnou, kdy sama bych v tichu seděla, třeba si četla nebo docela prozaicky zašívala oděvy dětí, které nevydržely prodírání se křovím, drandění na kole či zdolávání ovocných stromů. Kdy to jejich dětské hašteření a překřikování přehlušoval štěkot psa a jejich občasné pokusy o hraní na kytaru mě tenkrát přiváděly skoro k šílenství.…
zázraky do tří dnů. Přesně tak by se dal charakterizovat kamarád Petr. Když se kdysi dávno jednoho letního podvečera u pivka řešilo kam a jak na dovolenou, napadlo ho, že nám zařídí dva týdny v Chorvatsku, protože jeho žena Alenka nutně potřebuje k moři, ostatně já taky, on ale nemůže, tak pojedeme jen my dvě. Ten pobyt opravdu zařídil a když jen dvě, stačilo moje menší, ale prima auto VW…
když jsem otevřela svého nerozlučného kamaráda značky Lenovo, vyskočila na mě zpráva a ne moc pozitivní. V jakémsi textu dovolila jsem si vypůjčit jednu , opravdu jen jednu větu slavného ruského spisovatele Ivana Alexejeviče Bunina (nar.22. října 1870 ve Voroněži a zemřel v Paříži .listopadu 1953), nositele Nobelovy ceny za literaturu a tu větu si pamatuji dlouhá léta a pro mě je stále…
a vtipkování to bylo, oťukávání, vzpomínání na to, co jsme prožili, jak a kudy šel náš život, třeba i přiznání k čemusi, co se nám zrovna honí hlavou a co bychom, možná, dokázali přiznat i při osobním rozhovoru, ale určitě ne bez ruměnce na tváři. Ale je doba internetu, změnil nám život a i vztahy se navazují trochu jinak, než tomu bylo v době, kdy jsme o internetu neměli tušení. Díky internetu…
co se nám stalo, ale jde pouze o to, jak si s tím poradíme. Těch pár slov jsem někde četla a uvědomila si, jak hluboce jsou pravdivá a jak se dají na můj život, a jistě nejen na můj, aplikovat. Kdyby můj tatínek neměl rád hudbu, nikdy by vlastnoručně nevyrobil gramofon, nenakupoval gramofonové desky a naše rodina by za nedělních večerů nesedávala v obývacím pokoji a neposlouchala hudbu, kterou…
když tak koukám na ten obrovský modrý kotník , že modrá barva obvykle mému oku lahodí, ale tahle modrá je fuj. Taky mi napadlo, že bych měla tomu na nebesích poděkovat, protože na mně ten malér seslal v čase, kdy jsem single. Ani ve snu si nedovedu představit, že bych, například, tanečním krokem dorazila na případné místo schůzky. Teď by to bylo o babce, sice bez šátku a nůše na zádech, ale s…
Umí někdo z vás z kotníku normální běžné velikosti 1 „zmáknout“ kotník velikosti 4-5? Musím se pochlubit, protože já ano a včera se mi ten zázrak podařil. A ani nad tím nemusíte moc přemýšlet, je to naprosto jednoduché. Dokonce mohu poskytnout návod. Vypravíte se do lesa na houby se štěnětem, kterému sloužíte jako Au pair, a protože je to malý divočák, tak neustále na vodítku a „furt ve střehu“ …
a bylo to krásné. Mladá léta studentská byla o studiu, ale také o seznamování se se světem okolo, s lidmi, které jsem v té době potkala-kteří mi dali nahlédnout do svého soukromí a někteří mi, dokonce, dovolili se seznámit s jejich legendami. A jaká by to byla léta studentská, kdyby nebyla i o lásce, té krásné, čisté. Sedávali jsme u čaje, dva spolužáci a já. Otec jednoho z těch dvou kdysi…
a překvapení, ale taky den, po kterém padáte únavou a myslíte na nejhorší. Synovec zakoupil jakési nové auto a aby jeho nový miláček nemusel odolávat slunci, dešti, větru a mrazu dohodli jsme se v kruhu rodinném, že konečně vyklidíme garáž, kterou můj tatínek a jeho dědeček vlastnil od čtyřicátých let minulého století a která ve svých útrobách skýtala neuvěřitelné poklady. Být u toho TV, jistě…
