Poslední pohlazení? S podzimem přichází na oblohu mé nejoblíbenější souhvězdí. Orion. Zdobí jižní obzor oblohy a přináší do mé duše pohlazení, úsměv a jakési vyrovnání. Lovec Orion, u jehož nohou stále leží jeho věrný Velký pes. A s ním … bíle zářivá hvězda Sírius. V pátek ráno, stejně jako každé ráno, dávám do misky našemu psímu kmetovi kostky z konzervy a pohladím ho po hlavě. Jen trochu…
Za tento blog může“ tak trochu babuleJ. Nerada píšu dlouhé komentáře … Když mi některé myšlenky projely hlavou, vzpomněla jsem si na jeleny. Včera v noci, stejně jako předevčírem večer, se jejich mocný hlas rozléhal krajinou a běžel až k oknům naší chalupy. Jeleni spolu zápasí, aby ve svém harému měli co nejvíce laní. A tak mě napadlo, že možná stejně jako jelenům, tak i mužům jde o to číslo,…
Člověk občas potřebuje najít prostor pro nějaké věci. Chodí po bytě a kouká, kam by to uložil. Pak se rozhodne. Otevře dvířka skříně a koná. Potřebovala jsem někam uložit věci potřebné, jako jsou prostěradla a ručníky. Kam s nimi. Otevřu dvířka skříňky, za kterými jsou ukryty herbáře, ptačí pera a sušené mechy. Roky jsem je sbírala. Chodila po lesích a loukách, setkávala se s nima. Sedávala nad…
Dnes by měla svátek. Psal se rok 1939 a jí bylo dvanáct. Ve dvě v noci se ozvalo bušení na dveře. „Máte dvě hodiny na to, abyste si sbalili věci!“ Noční vlak je odvážel do neznáma. Nevěděli, kde vystoupí, kde stráví zbytek noci, ráno, den a všechny dny následující … Vyučila se dámskou krejčovou. Já si ji však pamatuju jinak. Ano, šila na mamku i na mě. Dodnes si pamatuju písničku šlapacího…
Možná mi to někdo vymluví, možná řekne, že se mýlím, že si lžu, nebo že to láska vůbec není. Ale pak co tedy? Zvyk? Ne, žití ze zvyku vypadá jinak. Šli jsme spolu podzimní pastvinou. Slunce předalo travinám svou barvu a vítr by si s každým hrál na honěnou. Stádo krav zvolna následovalo svou vůdkyni po nekončící okružní cestě kolem malého vršku. Jen jsme si povídali, takové obyčejné věci…
Tak se loučím Zní mi hlavou už několik týdnů. Tak se loučím. Je asi nesmyslné loučit se s těmi, se kterými jsem se nepřivítala. Loučím se s těmi, které neznám a kteří neznají mě. Loučím se s těmi, které jsem nepotkala a které nepotkám. Loučím se s místy, kam se už nepodívám. Loučím se s těmi, kteří odcházejí a kteří přicházejí. Loučím se s těmi, kteří se neloučí. Loučím se a nemám…
Těch okamžiků bylo tolik … jsou jak různobarevné střípky mozaiky života. Když nejde hora … proč to po ní chtít. Narozeniny dávno neslavím, už od svých osmnácti. Snažím jsem se je utajit, ale jsem vždy prozrazena. Letos se k nám nikdo nechystá, nemůže. Nevadí. Vezmeme dort a přijedeme my. Tím nejlepším dárkem je pro mě výlet. Nemusí být do Kanady, Alp či k moři. Stačí jen výlet vlakem do…
Když nejde Mohamed k hoře … ale vždyť je to jedno. Seděli jsme v obývacím pokoji v panelákovém bytě mojí o čtrnáct roků mladší sestry. Za chvíli se ve dveřích z kuchyně objevila moje dvouletá neteřinka, v náruči nesla obrovskou bonboniéru a postrkována mojí sestrou, svojí maminkou se nesměle blížila ke mně. Půl metru přede mnou se zastavila, velkýma kukadlama jezdila sem tam, na mě, na zem,…
Stála jsem druhá ve frontě u pokladny vietnamského obchodu, jediného v této obci. Přede mnou platila starší paní. Ten účes je mi dost známý, pomyslela jsem si. Dokázala jsem si přesně vybavit tvář patřící z druhé strany tomuto účesu. Nosila jej jen jedna osoba, kterou jsem dříve znala. Udělala jsem krok, abych mohla nahlédnout do tváře … ne, to je někdo jiný, cizí. Paní se na mě krátce podívala ……
Odpustit je těžké. Zváště, když v sobě cítíme bolest, vztek, lítost, nenávist, zlobu … Přináší však úlevu, klid, zjasnění mysli, jiný pohled na věc a pochopení. Zlobila jsem se na svou matku. Za to, jak mě vychovávala, co mi způsobila její výchova, slova, přístup, jak moc mi tím ublížila a že až dodnes se z toho nemůžu někdy vyhrabat. Byl okamžik, kdy jsem potřebovala slova útěchy,…
