přesto věrná ... svým láskám i nevěrám. Ty vzdušné zámky jsou vysoké. A čím vyšší, tak mají pevnější základnu, jen ... člověk ji někdy nevidí. To jak pořád hledí vzhůru. Ale když pak hlavu skloní, uvidí pod sebou velkou pevnou stěnu. Dnes…

Možná za to může klíč, možná zámek, možná ... možná za to můžu já. Možná jsem tu skříňku jen špatně uzavřela, myslela jsem, že jsem ji zamkla a klíč zahodila. Někdy čas odnese touhy na svých vlnách, přijde bouře a ony se utopí. (Možná si jen namlouváme, že tak to…

Ten rok jsem začala pracovat jako pojišťovací agentka a potřebovala jsem si na někom vyzkoušet nabízení produktů pojišťovny.  Ale na kom? Kamarádi, známí žili daleko a v tomhle městě jsem byla pořád cizinka. Ten muž měl modré oči a sympatický úsměv, svaly vypracované…

Když se chcete něco dozvědět o nějakém člověku, koho se zeptáte? Toho člověka nebo někoho, kdo ho (údajně) zná. Každý člověk žije svůj příběh a vidí se v něm jinak než ti, co ho potkají nebo s ním nějaký čas žijí. Někdy za rok, někdy za deset let, někdy už jen za pár…

Má dnes narozeniny. Krásný věk, kdy celý svět leží u nohou. Sladkých patnáct. Včera ji přivezl večerní autobus a s ní velikou kytku a dárkovou tašku plnou sladkostí. A dopis. Od něj. Chceš ho přečíst? Ptá se mě. Ty mi ho chceš přečíst? Ptám se pro jistotu. Nebo radši…

Když se chcete dozvědět něco o sobě, zeptejte se lidí. Ne přímo těch, co bydlí s vámi v jednom pokoji, nejlépe těch, co bydlí na druhém konci vesnice. Ti totiž o vás vědí úplně všechno a ještě něco navíc. Jsou jako kronikář Václav Hájek z Libočan - mapují váš život a…

Adéla umyla nádobí a k žehlení si pustila dvd o vzniku Země. Skončilo přesně s vyžehlením posledního kapesníku. Rafičky na věži se blížily k sobě a v okamžiku jejich splynutí odbila půlnoc. Prošla pokoje dětí jako každý večer předtím než šla spát. Kam pojedem na výlet…

Na plechovou střechu bubnoval déšť. Tiše. To proto, aby nezahnal touhu do temného kouta. Koho jsi volila? Ptal se s nezakrytým zájmem. Ani nevím, povídám. Zavřela jsem oči a vytáhla jeden lístek. Ten jsem dala do obálky a nedívala jsem se, kdo je na něm napsaný. Směje…

Dala mi možná to nejcennější, co člověk má. Dárek vždycky potěší. Sedím v křesle pod továrním oknem bez záclony, v pokoji, co mu zbylo jméno obývák a každej dizajnér by se zděsil, jen co by jedním okem pohlédl dovnitř. Ta kytice, ta je nádherná. Byl to příjemnej pocit…

Slunce je probudilo svým zlatým polibkem a rozzářilo úsměv ve tváři. Hodina a čtvrt v autě do nemocnice krajského města utekla jak voda ve Velké řece. Dnes chtěla být s ním. Prý se čeká dlouho, avšak po dvaceti minutách sestra zavolala jeho číslo. Vrátil se s úsměvem…