Jsem blázen, podivín, jsem nenormální, šílená … prostě co kdo chce, vyberte si, mně to nevadí. Lidi toho našuškaj a nakřičej tolik, že kdyby to člověk měl stále poslouchat, tak se zblázní doopravdy. Od té doby, co mě jedni měli za jeptišku a druzí v ten stejný čas za kurvu, si říkám, že je zcela fuk, co si kdo myslí a jakékoli vyvracení jejich názorů, myšlenek a domněnek je zbytečným plýtváním…

“Pojďte, pojďte se honem podívat. Bože, to je tak krásnej kluk,” špitala Páťa na celej barák, aby to všichni slyšeli a běželi hned k oknu. “Opravdu je hezkej,” uznale řekla i její mamka, moje kamarádka. Nakoukla jsem nenápadně z okna. Ano, znám ho. Je to opravdu fešák, i mě se líbí :-) Setkávaly jsme se kdysi s jeho maminkou v těhotenský poradně. “Teto, prosím tě, seznam mě s ním.” Naléhala Páťa.…

Sedla jsem si v kuchyni na židli proti dceři, která právě vykrajovala linecké cukroví. Hele, víš, co se mi dneska přihodilo? Začínám vážně. Po krátce pauze a úvaze, zda mám raději mlčet, pokračuji: Potkala jsem yettiho a vyprávěla jsem mu, jakou mám šikovnou dceru, která sama pekla perníčky a zdobila je. Hmmm, yettiho, jo? Šklebí se všelijak dcera. No, a on říkal, že by si tě rád půjčil, abys mu…

Všichni odešli … do školy, do práce … Sedím v kuchyni, piju čaj a v rukou mám jeden ztracený medový perníček, zapadlý za talíře v sektorce, malé medové srdíčko. Včera je pekla moje nejmladší. Před třemi dny jsem si prohlížela fotky mých dětí, sebe coby mladou maminku chovající několikatýdenní miminka. Nepopsané listy papíru, knihy, jejichž první stránka se teprve otevírala. Člověk netušil a ani…

Jen dvakrát do roka. Dvakrát do roka si napíšeme. Nic víc. „Myslím na Tebe a přeji Ti, abys byl spokojený a šťastný.“ „I já na Tebe stále myslím. Opatruj se, prosím!“ Jen dvakrát do roka, když má ten druhý narozeniny. Už mnoho roků. Neslíbili jsme si žádné „navždy“, přesto ta „láska“ v nás navždy zůstala.

Jen tak jsem chtěla nakouknout. Ze zvědavosti, jak to tam vypadá. Koukám a sleduju hemžení barevných řádků. Občas čtu a hlavou mi běhají slova jako: Tě bůh. Děs … No jo, jiné to tu nebude … Co se divím … Pak jsem nahlédla do jiné místnosti … a hned se stala dočasným správcem. Začala jsem panikařit a nevěděla, jak se toho zbavit. Zahltila mě odpovědnost a chtěla ji ze sebe sundat. A pak to…

Jedu ranním autobusem a pozoruji okolní krajinu. Krajinu, která se hluboko vnořila do mého srdce. Přemítám, jak asi vznikl támhleten nevelký vršek s několika skalkami, říkám si, že se na jaře určitě musím jít podívat na ty vzácné orchideje … Už projíždíme městem a po chodníku kráčí dlouhý zástup malých človíčků, dětí ze školky. A poslední třetina dětí ma na zádech bílá křídla. Andílci. Rozkošní…

Jsou. Nemůžu se jich dotknout, ale oni se mě dotýkají mě svojí mohutností. Možná přehnaně veliká slova, nafouknuté veličiny, kdoví. Možná jen vymyšlenosti tu lítaj, strašidla z pohádky. Čeho jsem se v životě bála, jakoby se tichošlápkově připomínalo. Když mi bylo kolem dvaceti, říkala jsem si, že se nechci ve čtyřiceti otočit zpět za sebe a vidět pouhé prázdno. Povedlo se mi to? Souboje, ty…

Podívej z okna tisíce hvězd nemusíš z nebe modré mi snést stačí když lehce za sna a ze spaní dotkneš se mých prsou svojí horkou dlaní podívej z okna tisíce hvězd padají v náruče klikatých cest zapomeň na sen než přijde svítání vem si má malá prsa do svých dlaní stiskni je silně prohni mi duši sténání i křik té duši sluší promni je jemně jak těsto v díži vyžeň z té duše vše co ji tíží pohlédni…

Možná je to tím adventním obdobím, kdy se člověk na chvíli zastaví a vzpomíná ... a vzpomene si, že vlastně kdysi dostal dárek a doposud neví, jaký ... a přesto z něj měl velkou radost. ************** Může to být jen slovo, které je v posledním měsíci roku vysloveno vícekrát než kdy jindy. Lidé o dárcích mluví, přemýšlí, radí se, ptají se … čím udělat radost, čím rozzářit oči. Někteří bloumají…