Stín lesa, chvilka v nekonečnu
Neumím to popsat. Ty oči jsou jako nejkrásnější květina pod sluncem. Jejich úsměv nelze popsat veršem, je v něm poezie těch nejhezčích barev jara i podzimu zároveň. Jsou v nich kapky deště, rosa padající z listí, paprsky večerního slunce. Je v nich osud. Dotknout se těch rukou, třeba jenom letmo při procházce parkem, je jako složit symfonii pro jediné srdce. Krátký dotek kůže těch dvou dlaní…