a zlatý čaj. Vidím to jako včera. Otvírám dveře z kuchyně do obýváku a tam, na tmavě hnědém sekretáři leží dva talíře přikryté utěrkou. Vůně cukru promíchaného s vanilkou běží k mému nosu a já neodolám a ještě teplou si beru z talíře tu nadýchanou hedvábnou tvarohovou dobrotu. Bývaly s mákem i s povidly, ale já odmala nejraději s tvarohem a vždycky jsem je prohlížela a někdy i prstem udělala…
Studený vítr zalézal Kateřině pod bundu. Zatáhla zip jak nejvýše to šlo a utáhla uzel na šále. Jindy by se přitiskla. Jindy. Avšak dnes … po větách, které mu řekla, nemohla. Podzimní slunce se pomalu koulelo po úbočí protějšího kopce. Západní vítr hnal oblaka opačným směrem, jakoby se i ony měly rozloučit navždy. V hlavě mu doznívala její slova, její odpovědi, a rodily se otázky další…
Chodím městem. Pozoruju domy, co stojí u chodníku. Barevné, krásné, zdobené, se záclonkami v oknech a květinami na parapetech. Za nimi je život, za nimi je současnost. Pozoruju domy s opadanou omítkou, popraskanými zdmi, v oknech rozbitá okna a za nimi tma. Přemýšlím, kdo v nich žil, v době, kdy na stole voněla bábovka, v kamnech praskal oheň a zpoza dveří zněl smích. Zapomenuté osudy lidí,…
Nemusí odejít do nebe. Nemusí to být zrada, která hned napadne jako první. Člověk může porozumět a pochopit mnohé, avšak není povinen odpustit. Přítel není ten, kdo snese všechno, na kom se dá štípat dříví. Máme v úctě takového člověka, protože víme, že mu můžeme říci opravdu hodně, snad i vše, to dobré i to zlé. Co s tím, když se objeví někdo, kdo přátelství nabídne. Přátelství…
Vracím se z nedělní toulačky. Dům se otřásá v rytmu rokových písní. Muzikanti zase zkouší. Občas sednu ke klávesům a učím se The Final Countdown od Europe. Třeba si ji jednou s nima zahraju, líbí se mi. Teď právě hrají Škorpiony. Pavel suprově zpívá. Tahle písnička mi vždycky přinese vzpomínku na mého jednoho ... kamaráda, ale byl spíš jako můj bráška. V hlavě se mi vybaví už jen…
Když slyším o nějakém plus mínus dvacetiletém človíčkovi, který myslí na to, že si vezme život, říkám si – proč. Nabízí se říci – Člověče, co blázníš, vždyť máš život před sebou ... nebo ... prosím tě, takový pitominy pusť z hlavy ... nebo ...tvoje starosti ve tvym věku, pche, počkej až ti bude co mně a prožiješ to, co já ... Nabízelo, ale já to tak nevidím. Pro každého člověka…
láska je krutá, i zabíjí když nečekaně se rozvíjí na poplach vzrušené srdce bije uštkla je zlověstná zmije jed proudí prudce do všech žil láskou muž lásku zahubil láska je oba rozdělí když amor svůj šíp vystřelí a zasáhne srdce cizí pro lásku láska mizí však – láska i život daruje když jen svoji ženu muž miluje ***************************** *************** ***
Kdo řekl už někdy Já ruku bych do ohně dal za jeho slova a činy A kdo to už někdy vážně udělal Když v srdci cítil povzdech neviny Kdo v rozevřené dlani zapálenou svíci měl A díval se jak plamen hoří A nesfoukl ji i když chtěl Dříve než knot její v rozehřátém vosku oněměl Kdo dokázal někdy pro druhé nesmírnou bolest snést Trpké slzy po tváři nechal bez…
Čtu tu občas blogy, kde autoři svými slovy svádějí a vábí, vzbuzují vášeň, provokují touhu, probouzí chtíč a … nakonec se místo kýženého sexu na povrch vydere pouhý dlabanec. Tu kotletka, tam bifteček, onde řízeček. Člověk chce sex a dostane – jídlo. Já to zkouším opačně. Muž přijde domů, prací znavený, unavený a – jelikož pro práci mnohdy nemá čas se najíst – je i hladový. A hladový muž…
To by bylo ticho – kdyby lidé přestali mluvit. Jako dnes ráno, když jsem šla tou ulicí. Dělníci, co pracují od šesti, již pracovali, úředníci si právě vařili kafe a ti, co pracují od osmi, ještě spali. Já vím, lidi se jednou naučili mluvit, tak toho náležitě využívají a jejich potřeba vyjádřit se ke všemu a obhájit svá sdělení je nekonečná. Možná proto se vyhýbám diskuzím. Ne, že…
